Světu, jak se zdá, hrozí rostoucí riziko recese, do které nás přivedou rozvíjející se trhy (EM) a zejména Čína. To by nás nemělo překvapovat. Kapitalismus vždycky kráčel v cyklech. Je pravděpodobné, že tato recese nebude, narozdíl od té poslední, tak hluboká. Čínu, eurozónu, Velkou Británii a USA čeká záchranná injekce levných – tištěných peněz. Zpomalí se restrukturalizace dluhu v korporátní sféře, místní správě a bankovním sektoru v Číně stejně jako v soukromém finančním sektoru, bankovním a vládním sektoru eurozóny.
Existují dvě rizika, která by mohla výhledy zhoršit:
1) První z nich je příchod další systémové dluhové krize na v rozvinutých trzích (DM), na rozvíjejících se trzích (EM), nebo na obou. Rozvíjející se a rozvinuté trhy zůstávají velmi vysoce zadlužené. V mnoha vyspělých zemích je veřejná dluhová zátěž vyšší než kdykoliv předtím (kromě období po obou světových válkách, kdy byla politická ekonomie výdajových škrtů a zvýšení daní velmi odlišná ode dneška.) Kombinovaná hrubá veřejná i hrubá soukromá nefinanční dluhová zátěž dosahuje rekordních výšin. Na mnoha rozvíjejících se trzích prudce vzrostl pákový efekt – nákup na margin/dluh.
Systém bohužel nic neví o tom, jak účinně stabilizovat makroekonomiku ve vysoce zadluženém prostředí nebo jak zvládat finanční krizi a zabraňovat škodám, aniž by zvýšila pravděpodobnost a intenzita další krize. Záznamy o funkci regulačních orgánů, centrální banky a ministerstva financí ve většině rozvinutých trhů, před, během a po velké finanční krizi jsou bohužel nevalné. U některých z těchto subjektů byla správná funkce omezena politickým tlakem, jemuž se nemohly bránit. Mnoho z regulačních, měnových a fiskálních orgánů v rozvíjejících se trzích nikdy neprošlo zátěžovým testem vážné finanční krize. Když jsme naposled čelili takové situaci, bylo možné zemím (krom Japonska) snížit úrokové sazby a dopřát tak většině zemí více fiskálního prostoru. Dnes jsou úrokové sazby (které již dosáhly 0%) jako politický nástroj ve většině DM mimo hru, a fiskální manévrovací prostor je výrazně omezenější, než tomu bylo v roce 2008.
2) Druhým rizikem je, že svět spadne do protekcionismu. Konkurenční devalvace (měnové války) by samy o sobě neměly negativní vliv na globální oživení. Když se každá země vynasnaží devalvovat svou měnu vůči protějšku, dojde k selhání. I přesto však nekoordinované pokusy znehodnocovat každou jednotlivou měnu oproti všem ostatním působí a budou působit chaos v globální měnové a úvěrové politice. Pokud se však za účelem podpory a posílení národní hospodářské činnosti uchýlíme k protekcionářským opatřením jiným než jsou konkurenční devalvace, věci se mohou ještě mnohem zhoršit a dlouho tak zůstat.
Pokud provedeme kombinované monetární a fiskální stimuly okamžitě a ve správné kombinaci, budeme schopni se v roce 2016 vyhnout recesi. Dokonce i opožděná injekce „záchranných“, tj. levných tištěných peněz, do cyklicky postižených zemí může zajistit, že přicházející období cyklické stagnace nezhorší problém stagnace ve světě. Pokud během a po globální recesi proběhne významná restrukturalizace dluhu jak v EM, tak a DM, a to v jejich veřejném i soukromém sektoru, můžeme se těšit na odolnější a robustnější zotavení po další recesi. Pokud navíc budou iniciovány a důkladně provedeny nezbytné strukturální reformy trhu práce, profesí, produktových trhů a finančních trhů, pokud se státem diktovaná pravidla stanou zákonem a dostanou se systému „do krve“, pokud přizpůsobíme struktury, instituce a politiku dynamicky se měnícím podmínkám, pak se posílí budoucí konečný růst a vyhneme se stagnaci ve světě.
Bát se nemusíme. Jak známo, naděje umírá poslední.
Zdroje:
http://www.barrons.com/articles/citigroup-rapidly-rising-risk-of-global-recession-1441831373
