Toho roku se od 1. do 22. července v Bretton Woods v americkém státě New Hampshire sešlo 730 delegátů ze 44 zemí, aby určili světový měnový řád pro období po druhé světové válce. Zde bylo dohodnuto, že americký dolar získá status světové rezervní měny. Jedné troyské unci zlata (31,10347 gramů) odpovídalo 35 amerických dolarů.
Všechny ostatní měny (např. francouzský frank, britská libra, švýcarský frank atd., pozn. red.) byly navázány na „zelenou bankovku“ pevným kurzem a mohly být na dolar kdykoli převedeny. Tímto způsobem byly i ony – přinejmenším nepřímo – vázány na fyzické zlato.
„Neměli bychom si však myslet, že brettonwoodský systém byl něco jako znovuzavedení zlatého standardu. Ani zdaleka ne. V nejlepším případě to bylo něco jako „pseudozlatý standard“. Ačkoli byl americký dolar definován váhou fyzického zlata, zlato již neobíhalo v každodenním obchodním styku v hlavních světových ekonomikách,“ říká Thorsten Polleit, hlavní ekonom německé společnosti Degussa a čestný profesor na univerzitě v Bayreuthu.
PSALI JSME: Neselhal zlatý standard, ale politika, říká bývalý šéf Fedu Alan Greenspan
Na konferenci v Bretton Woods panovala shoda, že nemůže existovat spolehlivý světový měnový systém, v němž by nehrálo roli zlato. Návrhy na uspořádání světového měnového systému, přisuzovaly zlatu funkci kotvy. „Žlutý kov“ byl považován za jakési dokonalé peníze; nikdo alespoň nedokázal říci, jak by jej bylo možné nahradit něčím lepším.
Nakonec však byl v Bretton Woods dohodnut pouze „dolarový měnový standard“. To znamená, že svět spoléhal na slib daný Spojenými státy, že na požádání vymění americký dolar v plné výši za fyzické zlato. „Nebylo to dobré rozhodnutí, jak se mělo později ukázat. Zpočátku brettonwoodský systém fungoval rozumně, a to navzdory řadě strukturálních nedostatků,“ připomíná Thorsten Polleit.
Ekonomiky celého světa oživily, světový obchod a pohyb světového kapitálu se rozšířil. Brzy se však stahovala temná mračna. Již v 50. letech 20. století začaly Spojené státy zabředávat do stále válečnější zahraniční politiky.
PSALI JSME: Předstihne čínský jüan americký dolar na pozici dominantní rezervní měny?
„Náklady na korejskou a vietnamskou válku USA financovaly především vydáváním nových amerických dolarů, které nebyly kryty fyzickým zlatem. Podle očekávání se začala projevovat inflace. Kupní síla amerického dolaru znatelně poklesla a s ní i důvěra ve světovou rezervní měnu,“ uvádí T. Polleit z německé Degussy.
„Od takzvaného zlatého standardu se začalo upouštět od srpna 1971, s koncem brettonwoodského měnového systému, který dobře fungoval v letech 1944–1971. Vlády však postupně produkovaly více papírových peněz, než by odpovídalo tomuto kurzu. O definitivním opuštění této zlaté kotvy rozhodl prezident Nixon,“ sdělil před časem v rozhovoru hlavní analytik společnosti Zlato David Marášek.
Cena zlata pak podle něj začala po zrušení fixu na 35 dolarech prudce stoupat. Už začátkem roku 1973 byla 125 dolarů za unci. Po zrušení „zlatého standardu“, jak Marášek uvedl, přišla kreditní expanze, či spíše falešná prosperita. Ta je zejména v poslední dekádě podložena větším a větším zadlužováním.
PSALI JSME: David Marášek, hlavní analytik Zlato a.s. – rozhovor
Stále více států začalo na začátku 70. let minulého století požadovat převedení svých dolarových zásob do fyzického zlata. Americké zlaté rezervy, které v té době tvořily asi dvě třetiny světového měnového zlata, roztály jako sníh na slunci. A Spojeným státům, pokud šlo o platby zlatem, hrozila platební neschopnost.
A tak americký prezident Nixon v létě 1971 zatáhl za „záchrannou brzdu“ a rozhodl, že americký dolar již nebude vázán na zlato, přestože to bylo smluvně dohodnuto. Rozhodnutí ukončit zlatou vyměnitelnost dolaru bylo pravděpodobně největším aktem měnového vyvlastnění moderní doby.
„Světový měnový systém byl jedním rázem od základu změněn. Všechny měny se naráz staly nevykupitelnými papírovými penězi, resp. „fiat money“. Tedy penězi, které lze kdykoli politicky navýšit v jakémkoli množství, jež je považováno za žádoucí,“ připomíná Thorsten Polleit.
Podle něj není překvapením, že s fiat penězi přišla chronická inflace: Jev, kdy ceny zboží a služeb v průběhu času neustále rostou. Navíc emise fiat peněz prostřednictvím bankovních úvěrů způsobuje opakující se vlny spekulací, bublin a finančních a hospodářských krizí. Nejznámější jsou takzvané „cykly boomu a krachu“.
PSALI JSME: Zlato a měnová politika „říše podvodu“
Centrální banky, uvádí Polleit, ve snaze neustále rozšiřovat nabídku fiat peněz uměle stlačují tržní úrokové sazby, čímž vyvolávají pseudovzestup, který dříve či později musí skončit recesí. A protože během cyklu dluh obvykle bobtná rychleji, než roste ekonomický výkon, celková pyramida dluhu stále roste a časem se stává ohromující.
Tzv. fiat peníze podle Polleita „zvětšují stát a zvyšují jeho moc“. Centrální banka státu poskytuje libovolné množství peněz na úvěr vytvořený ze vzduchu, poskytovaný za co nejvýhodnějších nákladů na financování. V důsledku toho si stát může doslova koupit cokoli a rozšiřovat svou moc; nejpohodlněji může rozvinout sociální či válečný stát.
„Expanze státu jde nevyhnutelně na úkor svobod občanů a podnikatelů,“ dodává hlavní ekonom německé společnosti Degussa. Odklon od zlatých peněz před 50 lety měl podle něj pro západní ekonomiky a společnosti velmi dalekosáhlé důsledky. Měl zásadní vliv na podkopání a odsunutí svobodného hospodářského a společenského řádu a jeho nahrazení státním intervencionismem a státním plánováním.
PSALI JSME: Věděli jste, že v sovětském rublu byl téměř gram zlata?
Po politicky diktované krizi uzamčení v letech 2020-2021 dosáhl globální dluh alarmující rekordní úrovně. „Mezinárodní finanční institut odhaduje, že na konci prvního čtvrtletí roku 2021 činil globální dluh 289 bilionů amerických dolarů, což představuje 360 procent globálního hospodářského výkonu. Při střízlivém pohledu se jedná o dluhy, které nikdo nemůže, nebo nechce splatit,“ říká T. Polleit.
Největší světové centrální banky snížily tržní úrokové sazby na nulu nebo dokonce pod nulu a udržují v chodu elektronické tiskařské stroje na financování států a bank v problémech prostřednictvím emisí obrovského množství nově vytvořených fiatových peněz. Jinými slovy: Tvůrci politik se bezostyšně uchýlili k inflaci, aby udrželi systém nad vodou.
„Jak ukazuje zkušenost, inflace až příliš snadno plodí další inflaci, což by se v krajním případě mohlo ukázat jako sebedestruktivní pro světový systém fiatových peněz. Má-li být fiatový měnový systém zachráněn před zhroucením, budou muset ekonomiky bohužel hodit přes palubu i to málo, co ze svobodného hospodářského a sociálního systému zbylo,“ domnívá se Thorsten Polleit. Podle jeho názoru se oddělení peněz od zlata pravděpodobně ukáže jako „jedna z největších hloupostí v dějinách lidstva“.
(luk)
