– Co se vám vybaví, když se řekne zlato?
Ze všeho nejdřív peníze, jejich nejvyšší forma, protože zlato na rozdíl od papírových peněz se nedá vytisknout. Důkazem jsou stále platná a zjevná synonyma, i když se zlato už jako platidlo nepoužívá a měny už nejsou na zlato navázané. Gold je zlato, Geld jsou v němčině peníze, v Polsku mají zlotý, my jsme mívali zlaté. Dnes se nám snaží nakukat, že zlato peníze nejsou, že je to už jen komodita. Ano, ale jen z devíti procent, to je přesně jeho současná míra průmyslového využití.
– Pamětníci si dodnes vybaví text na československé stokoruně s motivem Hradčan „Bankovky jsou kryty zlatem a ostatními aktivy Státní banky“. Kdy se krytí zlatem vytratilo?
Od takzvaného zlatého standardu se začalo upouštět od srpna 1971, s koncem Brettonwoodského měnového systému, který dobře fungoval v letech 1944–1971. Jeho podstatou bylo napojení amerického dolaru a dalších hlavních měn na zlato. Dolar sám byl fixován jako 1/35 unce zlata. Jedna unce zlata tak byla fixována za 35 dolarů.
Vlády, v čele s USA, však postupně produkovaly více papírových peněz, než by odpovídalo tomuto kurzu. O definitivním opuštění této zlaté kotvy rozhodl prezident Nixon. Cena zlata pak začala po zrušení fixu na 35 dolarech prudce stoupat. Už začátkem roku 1973 byla 125 dolarů za unci. Dnes to je kolem 1100 dolarů.
– Co zlatý standard vystřídalo?
Po jeho zrušení přišla kreditní expanze, takže „prosperita“, nebo spíše falešná prosperita. Zejména v poslední dekádě je podložena větším a větším zadlužováním. Celosvětový dluh do dneška dosáhl výše zhruba 230 biliónů dolarů. Připomínám, že bilión je číslo s dvanácti nulami. Dluh tak vychází v přepočtu na 800 000 Kč na každého člověka planety, což je nesplatitelná částka.
Světové centrální banky a finanční elity v desperátní snaze zachránit systemický kolaps neustále tisknou nové a nové peníze a dofukují dluhovou bublinu. Tištění peněz se ale říká odkup dluhopisů, podpůrný program, stimulační opatření a podobně, protože by řadoví občané začali mít k termínu „tištění ničím nekrytých peněz“ nedůvěru a mohli by začít hromadně nesouhlasit.
V této souvislosti mě napadá uvést nadčasový citát velkého průmyslníka Henryho M. Forda z roku 1922: „Dobře že lidé nechápou náš bankovní a peněžní systém, protože kdyby tomu tak bylo, jsem přesvědčen, že by do rána vypukla revoluce.“
Je otázkou, co by dnes Henry Ford řekl na kroky ČNB, která nás svými devizovými intervencemi opakovaně „zachraňuje před deflací“, tedy zlevňováním všeho, co kupujeme – taky vás to štve, když jsou slevy, viďte? Takto za poslední dva roky postupně vytiskla 390 miliard korun. To představuje 10 procent našeho ročního HDP – hrubého domácího produktu.
– To vypadá, jako že nejlépe prosperujícími firmami všude na světě od roku 1971 byly a jsou tiskárny centrálních bank. Měli bychom nakupovat jejich akcie?
(Úsměv)Vposledních letech trefa do černého, jenže takové akcie se neprodávají. Fyzicky existujících papírových peněz je ve skutečnosti dnes už jen kolem 10 procent veškerého oběživa. Zbytek představují elektronické zápočty. S nadsázkou řečeno je tedy největší „tiskárnou“ klávesa enter.
A papírových bankovek bude nejspíš dále ubývat. Neustále jsme svědky postupného snižování limitů pro hotovostní transakce. Vlády na celém světě tímto způsobem získávají větší a větší kontrolu nad občany, mohou tak ale především beztrestně zvětšovat dluh.
– Vraťme se k devizovým intervencím ČNB. Podle členů bankovní rady představují jediný způsob, jak udržet slabší korunu a tím i zdravou ekonomiku. Jak jinak bychom mohli zůstat konkurenceschopní, když je naší hlavní zbraní export?
Udržet slabší korunu? Toto je ještě od doby před zahájením intervencí 7. 11. 2013 jedná velká a lživá dezinformace.
Jaká silná česká koruna? Dívali jste se v posledních letech na grafy vývoje eura a měn zemí ekonomicky podobných, s podobným tempem růstu HDP jako ČR? Švédská, norská, dánská koruna, polský zlotý, maďarský forint, turecká lira atd. jsou ve stejném období, kdy „musela“ začít intervence proti tzv. silné české koruně – všechny v průměru o sedm procent slabší oproti euru, a to se v těchto zemích neintervenovalo.
Koruna by byla vůči euru slabší stejně jako uvedené měny. Intervence ČNB není nic jiného než snaha o hybridní „českou verzi“ tištění peněz a devalvaci české koruny. A v neposlední řadě také (úspěšným) pokusem o zahrávání si s inteligencí našich spoluobčanů…
Pro srovnání – státní dluh České republiky dnes činí dle aktuální statistiky OECD.org 57 % HDP, před vypuknutím finanční krize v roce 2008 to nebylo ani 30 %. V USA je to 105 %, v EU téměř 100 % a v Japonsku, které se trefně nazývá „dluhopisová časovaná nálož“, je dluh 230 % k HDP.
– Všechny české vlády – ať levicové, nebo pravicové – ale minimálně po odchodu Jiřího Paroubka ze Strakovy akademie opakují mantru o snižování rozpočtového schodku. Proč jsme tedy takhle zadluženi?
Pojmy státní dluh a rozpočtový schodek sice většině lidí splývají, ale mají zcela odlišný obsah. První označuje množství peněz, které si stát až dosud postupně napůjčoval, druhý definuje, kolik si každoročně půjčí navíc, čímž celkový dluh ještě zvýší.
Každý člověk, který si někdy půjčil peníze, ví, že dluhy se musí splatit i s úroky. U státních dluhů to donedávna nebylo jiné. V poslední době ale nastala absurdní situace, kdy centrální banky začaly experimentovat se zápornou úrokovou mírou. Je to ekonomické absurdum současného světa. Půjčíte někomu peníze a ještě mu k tomu něco zaplatíte. Platíte bance za privilegium, že tam můžete mít peníze. Emitují se dluhopisy se záporným výnosem, které nakupují penzijní fondy, co nám šetří na důchod. Mnohé státy mají nyní negativní sazby, depozitní sazba Evropské banky ECB byla před nedávnem snížena ještě hlouběji do záporu na minus 0,3 %. Švédsko má stejnou sazbu, Dánsko a Švýcarsko dokonce -0,75 %.
Dorazí to i k nám, rada ČNB to již zvažovala. Žijeme v novodobém „Kocourkově“, který přežívá jen díky ekonomickým „steroidům“ centrálních bank v podobě tištění peněz a ultra nízkých úrokových sazeb.
Popíšu vám situaci svých rodičů, kteří jsou dnes už v důchodu. Platí to však pro všechny ostatní. Systém jim po dekády a dekády říkal: myslete na zadní kolečka, ukládejte si něco na horší časy, na důchod, tak, ať vám pak naspořené penízky vydělají něco na úrocích a budete tak mít na nájem, jídlo a léky. Moji rodiče to – stejně jako masy ostatních – ortodoxně plnili. Ted už ale po několik let, když jsou v důchodu a spoléhali na extra příjem, banka při nulových úrocích nic nevyplácí. Naopak, oni platí bance.
– Za projev zodpovědného přístupu k vlastní budoucnosti jsme si zvykli považovat využívání kombinace spořicích a pojistných produktů podporovaných státem, ať už formou přímého příspěvku jako u stavebního spoření, nebo daňových odpisů jako u penzijního připojištění a kapitálového životního pojištění. Co od nich můžeme očekávat za těchto podmínek?
Nepopiratelným faktem je, že kupní síla koruny neustále klesá. Navzdory strašení deflací, tedy posilováním měny a zlevňováním veškerého zboží, je většina věcí, bez kterých se neobejdeme, stále dražší a dražší. Kdy se vám naposled snížil nájem, pojistné nebo jízdné? Kdy vám přišla nižší faktura za vodné a stočné nebo dodávku elektřiny? O základních potravinách ani nemluvě.
Smutnou skutečností je, že nám pořád někdo lže. Reálná inflace se pohybuje minimálně kolem pěti procent. Spotřební elektroniku nebo automobil si průměrná rodina koupí jednou za deset let.
Ale abych vám odpověděl, zatímco vaše vklady u bank jsou ze zákona pojištěny, i když jen do určité výše, žádný z těchto státem podporovaných produktů pojištěn není.
– Kdysi chudí židovští imigranti do USA říkali: „Dej 20 procent svých peněz do zlata a doufej, že ho nebudeš muset nikdy použít…“ Máme si tedy tato slova vzít k srdci?
Jakoukoli pojistku si logicky sjednáte před tou událostí, před níž vás má zabezpečit, ne až po ní. A vlastnictví zlata byla a je vždy pojistka – proti neustálému znehodnocování peněz, proti bezprecedentně největšímu měnovému experimentu historie.
Zajímavé je třeba srovnání průměrného Němce s průměrným Čechem. Průměrný Němec vlastní 122 gramů zlata. Průměrný Čech necelý gram. To ale určitě neznamená, že jsou Němci na tom 150x lépe než Češi. Co se týče zlata, jsme „sto let za opicemi“ a nebezpečně poddimenzovaní. V roce 1953 také každý věřil, že „měna“ nebude.
Spíš je to tím, že Češi jsou soustavně vystaveni „masáži“, která jim sugeruje, že zlata se nenajíme, že neustále ztrácí svou hodnotu a investovat do něj je v podstatě hloupost. Pokud bychom usuzovali z chování České národní banky, mohlo by se zdát, že je to správný trend. ČNB totiž také neustále snižuje zlaté rezervy, které dnes činí jen necelých 10 tun, v roce 2010 to bylo stále 13 tun. Je téměř národním hazardem, že Česká republika má ve zlatě v devizových rezervách méně než 1 %. Jen 0,8 % abych byl přesný. To nás řadí na 68. světovou příčku.
Před námi jsou země jako Bangladéš, Bolívie nebo Bulharsko. I Slovensko má ve zlatých rezervách přes 30 tun (nebo 46 % svých rezerv), nemluvě o velkých státech jako USA, Německo nebo Nizozemsko, kde jsou poměry jejich zlata k celkovým devizovým rezervám vysoce nad 50 %.
Centrální banky v jednotlivých zemích od roku 2008 zvyšují nákupy zlata a dohromady vlastní 20 procent veškerého světového zlata, ostatní je v soukromých rukou v podobě cihel a klenotů.
Některé státy, zejména Čína a Rusko, v poslední době své zlaté rezervy navyšují velmi agresivně. Importy do Číny budou letos opět rekordní, vysoce přes 2500 tun zlata, což představuje 90 procent celosvětové těžby. Přidáme-li tradiční nákupy Indie, kolem 800 tun ročně, Ruska téměř 200 a dalších zemí, tak se bavíme o 130 % roční světové produkce.
I laik zjistí, že zde něco nehraje. Cena zlata v dolarech však už pár let stále padá. Proč? Kdyby cena zlata stoupala, stejně jako v posledních letech stoupá cena všeho, co má unikátní charakter – jako jsou obrazy, veterány, umělecké sbírky –, tak by se mnozí občané světa, kteří už po léta pláčou nad nulovým úrokovým výnosem termínovaných vkladů, mohli rozhodnout vyměnit své peníze za zlato. To si finanční elity rozhodně v současné situaci nepřejí.
– Tolik zlata jako Čína nebo Rusko bych si asi najednou nepořídil, ale co kdybych se třeba rozhodl proměnit na zlato výtěžek šestiletého cyklu stavebního spoření?
Za šest let si se státním příspěvkem naspoříte něco přes 100 tisíc korun. Kdybyste je chtěl uložit do zlata jednorázově, můžete si při jeho současné ceně v korunách koupit 2x 50g gramů ryzosti 999,9 asi za 93 tisíc. Za pět let bude vašich naspořených 100 tisíc v korunách plus minus opět 100 tisíc. Ve zlatě, vezmeme-li průměrné zhodnocení a rostoucí dolar, to může za pět let být přes 150 tisíc.
Zlato se totiž ve vztahu ke koruně dlouhodobě zhodnocuje způsobem, který žádná jiná investice nedokáže napodobit. Čech, který před deseti lety investoval do tohoto kovu 100 000 Kč, dnes vlastní zlato v hodnotě 230 000 korun.
– A když výtěžek ze „stavebka“ k dispozici nemám, ale chtěl bych si postupně ukládat stejné množství peněz, jako u spořitelny, ovšem s podstatně vyšším výnosem?
Do zlata můžete spořit stejné částky, třeba už od tisícikoruny měsíčně. Umožňuje to nový produkt, Chytré spoření do zlata s Felixem. Ten nabízí transparentní zhodnocování peněz, které klienti postupně ukládají do drahého kovu, jehož hodnota v korunách neustále roste zhruba o devět procent ročně.
Stačí navštívit webové stránky zlato.cz a vyplnit registrační formulář, případně zavolat na infolinku 800 585 585, kde se dovíte veškeré podrobnosti.
—
David Marášek, MBA je hlavním analytikem Zlato, a. s., a má 25 let praxe na finančních trzích. Pracoval 11 let na Wall Street, u společností Credit Suisse, Instinet Reuters a Halter Financial. Je absolventem Columbia University v New Yorku (MBA – mezinárodní finance), předtím studoval na Yaleu, HSG St. Gallen a VŠE. Je ženatý a má tři děti.
Foto: David Marášek na snímku drží dvě zlaté cihly – půlkilovou a čtvrtkilovou. Jejich hodnota je asi 750 tisíc korun. Před deseti roky by přitom stály jen něco přes 300 tisíc Kč.
Foto: archív zlato.cz
O autorovi: Václav Tuček pro Právo
Zpracovatel: Anopress IT a.s.
