K 1. lednu 1939 činily portugalské zlaté rezervy 63,4 tuny. V průběhu války nabobtnaly o 600 procent a k 31. říjnu 1945 dosáhly impozantních 356,5 tuny. Během tohoto období Portugalsko obdrželo nejméně 123,8 tuny zlata přímo nebo nepřímo od nacistické Reichsbank.
Mamutí nárůst potřeby wolframu v Německu nutného pro výrobu munice vedl k tomu, že cena wolframu na portugalském trhu vyletěla během patnácti měsíců o 1 700 procent.
„Třetí říše byla schopna uhradit své obrovské požadavky pouze zlatem, které zabavila centrálním bankám Rakouska, Československa, Belgie, Nizozemska a Norska,“ popisuje web Yad Vashem, který se primárně zabývá holocaustem.
PSALI JSME: Největší loupež v dějinách: Jak nacisté ukradli evropské zlato
Problém, kde zaparkovat čerstvě nabyté portugalské zlato, byl vyřešen využitím švýcarských bank. Spojenci se však v průběhu roku 1942 rozhodli nezavírat oči. V lednu 1943 prohlásili obchody s majetkem uloupeným Německem za neplatné.
„Přestože britské velvyslanectví v Lisabonu dohlédlo, aby toto prohlášení bylo publikováno v několika portugalských novinách, tehdejší Salazarova vláda předstírala hluchotu. V průběhu roku 1943 se tak do portugalských trezorů dostalo nejméně 20,4 tuny zlata z bývalých belgických rezerv.“
Během dlouhých poválečných jednání v letech 1946-1953 o navrácení uloupeného zlata portugalští představitelé opakovaně poukazovali na to, že všechny jejich transakce s Reichsbank byly uzavírány v dobré víře. Nakonec to, co portugalskou vládu přimělo souhlasit s rokováním o repatriaci zlata, byla rezoluce z amerického Bretton Woods, kde se jednalo o novém monetárním uspořádání světa.
PSALI JSME: Finanční zločin roku 1971: Konec brettonwoodského systému
Portugalci se mohli izolaci na světových trzích vyhnout pouze tím, že budou vypadat, jako že spolupracují. Podmínky dohodnuté v červenci 1944 v Bretton Woods totiž byly jednoznačné. Každý národ, který se chtěl připojit ke skupině signatářských států, musel splnit rezoluci týkající se „nepřátelského majetku a uloupeného zboží“.
Jestliže Portugalsko během války překvapilo svou vynalézavostí při hledání mezer při dovozu nacistického zlata, nyní ohromilo spojence tvrdohlavostí, s jakou se snažilo chránit Německem uloupené zlato, zatímco jednání se zástupci za války neutrálních Švýcarska, Švédska a Španělska byla dovedena k poměrně rychlému závěru.
Již v květnu 1946 Švýcarsko prohlásilo, že je připraveno zaplatit 250 milionů franků, což odpovídalo přibližně 60 tunám zlata. O dva měsíce později Švýcarsko zaplatilo Belgické národní bance jako odškodné osm milionů dolarů, což se rovnalo hodnotě asi sedmi tun zlata.
PSALI JSME: Švýcarsko je třetí největší zlatou mocností planety
V květnu 1948 také Španělsko vrátilo spojencům všech osm zlatých cihel o celkové váze 101 kilogramů, které od Reichsbank dostalo. Jednání s Portugalskem se ale táhla dalších pět let. Spojenci požadovali, aby Portugalci vrátili 44 tun zlata, přičemž lví podíl pocházel z uloupených rezerv belgické centrální banky.
Portugalci kontrovali prohlášením, že jsou připraveni vrátit pouze tři tuny, což je pozice, kterou v následujících letech tvrdohlavě bránili. Cíl byl zřejmý. Vedoucí portugalské delegace Tomaz Fernandes neústupně opakoval, že ačkoli portugalská vláda nemohla prokázat, že zlato nebylo ukradeno, spojenci nebyli schopni doložit opak. Spojenečtí vyjednavači však udělali fatální chybu.
Přistoupili na portugalský návrh, aby byl se likvidace německých válečných aktiv odložila, než bude vyřešena otázka zlata. Čas byl na straně Portugalců a spojenecké mocnosti jen sledovaly, jak hodnota německého majetku neustále eroduje. To byl jeden z hlavních důvodů, proč začali ustupovat.
PSALI JSME: V příbězích kolem nacistického zlata na sebe narážejí mýty a fakta
V listopadu 1947 se vzdali původního požadavku na 44 tun a vyzvali k vrácení alespoň 38 tun. Poté couvli na 21 tun. V květnu 1948 se to snížilo na pouhých sedm tun. Zatímco spojenci snížili své nároky o 37 tun, Portugalci byli připraveni přidat pouze 900 kilogramů k původním čtyřem tunám, které uznali.
V červnu 1953 pak konečná dohoda stanovila restituci čtyř tun zlata spolu s platbou asi 7,6 milionu dolarů.
„Výsledek, kterého po sedmi letech smlouvání dosáhl spojenecký vyjednávací tým, se jeví ještě katastrofálněji ve světle skutečnosti, že američtí vyjednavači měli dokument Amerického úřadu strategických služeb ze 7. února 1946, který potvrzoval, že Portugalci získali 124 tun a nikoli jen požadovaných 44 tun nacistického zlata,“ dodává Yad Vashem.
I proto má dnes Portugalsko v rezervách 382 tun zlata, jež tvoří 74,3 procenta devizových rezerv.
PSALI JSME: Jak Československo přišlo o předválečný zlatý poklad
(rek)
