Krátce po skončení první světové války rozhodla československá vláda o vytvoření tzv. zlaté rezervy, jejímž účelem bylo krytí domácího oběživa. Československá koruna byla tehdy založena na zlatém standardu a byla považována za pevnou a kvalitní měnu. Část tohoto národního zlatého pokladu nabyl stát díky národní sbírce, která byla uspořádána po vzoru sbírky na Národní divadlo.
Před druhou světovou válkou mělo Československo téměř 95 tun zlata. V roce 1935 množství zlatých rezerv dosáhlo bezmála sta tun, přičemž hodnota „zlatého pokladu“ byla v tehdejší měně vyčíslena na 2,7 mld. korun československých. A jedna koruna byla tehdy kryta více než 30 miligramy zlata. Národní banka Československá (NBČS) byla totiž povinna držet zlaté rezervy ve výši nejméně 25 % celkového oběhu bankovek.
Podrobení se ultimátu
Ke konci 30. let ale byla s ohledem na hrozbu dalšího válečného konfliktu v pražských sejfech NBČS uložena jen malá část „pokladu“ – přesně 6336 kilogramů. Většina se nacházela v různých zahraničních bankách, zejména však v Británii a ve Švýcarsku. Např. v britské centrální bance (Bank of England) to bylo 28,3 tuny na účtu Banky pro mezinárodní vypořádání (Bank for International Settlements – BIS) se sídlem ve švýcarské Basileji a 26,8 tuny na účtu Národní banky Československé.
O významnou část svého předválečného zlatého pokladu Československo přesto přišlo. O 14,5 tuny ještě před okupací, v době tzv. druhé republiky po německé anexi Sudet. Německá říšská banka (Deutsche Reichsbank) tehdy z tohoto nově nabytého území stáhla československé bankovky v hodnotě více než 1,256 miliardy korun a nahradila je říšskými markami.
Za stažené bankovky požadovala náhradu v devizách nebo ve zlatě. Kabinet druhé republiky se podrobil ultimátu a těsně před okupací byla podepsána dohoda o převodu zlata na Německou říšskou banku.
Pod hrozbou zbraně
Patnáctý březen 1939 začal jako sychravý den, kdy padal mokrý sníh. Ve stejnou dobu, kdy němečtí vojáci obsazovali v Praze letiště ve Kbelích a v Letňanech, tedy v devět hodin ráno, už vstupoval se svou skupinou do budovy Národní banky Československé v Bredovské ulici (dnes ulice Politických vězňů) zvláštní zmocněnec říšské banky dr. Müller s cílem zajistit čs. devizové a zlaté rezervy.
Tehdejším představitelům Národní banky, vrchními řediteli Františku Peroutkovi a řediteli devizového odboru Josefu Malíkovi se sice podařilo dosáhnout průtahů v řádu několika dnů, ale Němci je nakonec přinutili podepsat dva příkazy.
Na základě toho prvního měla Bank of England převést 26,8 tun zlata (přesně 2106 zlatých cihel) z účtu NBČS do Banky pro mezinárodní vypořádání v Basileji. Druhý příkaz žádal BIS, aby z 28,3 tun zlata (2266 zlatých cihel), které u ní měla uložena NBČS a které se fyzicky nacházely v sejfech britské centrální banky, bylo 23 tun (1845 zlatých cihel) převedeno na účet, který basilejská banka vedla pro Německou říšskou banku.
Skandál v Británii
Zatímco první příkaz realizován nebyl, a to v souladu s pokyny tehdejšího britského ministra financí Johna Simona, druhý příkaz byl proveden ani ne do týdne od zahájení okupace. A až o necelé dva týdny po ní vstoupil v platnost zákon o zmrazení československých finančních aktiv ve Velké Británii. V té době už ale Němci získané zlato převáděli do bank v Belgii a Nizozemsku a zbytek se chystali prodat.
Politický skandál vypukl v Británii až o dva měsíce později, v květnu 1939, kdy vyšlo najevo, jakou roli sehrála v kauze československého zlata britská centrální banka a basilejská BIS. Šlo o to, že Bank of England dala souhlas s transakcí na účtu BIS, ačkoliv věděla, že jde o československé zlato. Neblahou roli sehrálo i to, že britští představitelé v té době stáli v čele basilejské banky.
Tento postup v britském parlamentu ostře kritizovali např. bývalý premiér Lloyd George nebo tehdy opoziční poslanec Winston Churchill, který v projevu den před okupací předpověděl, že Němci se zmocní československého zlata a také mluvil o druhém Mnichovu, resp. finančním Mnichovu.
Poznámky z deníku
„Říšská banka nemá k zlatu více práva než lupič, který, zmocniv se pohledávek znějících na nositele, přinesl by je do banky, aby mu byly proplaceny. Kdyby bylo známo, že je to lupič, dal by mu kterýkoli bankovní ředitel peníze? Ovšemže ne.“
Tato slova expremiéra Lloyda George si do svého deníku poznamenal Eduard Táborský, tajemník prezidenta Beneše, dne 26. května 1939, kdy dle jeho slov došlo „k divokému klání o československé zlato“.
„Dne 1. června 1939 byla uskutečněna další transakce zlata, bylo prodáno zlato v hodnotě 440 000 liber a do New Yorku bylo lodí posláno zlato za 420 000 liber z účtu číslo 19 BIS. Šlo o zlato, které do Londýna přepravila Německá říšská banka,“ píše se v dokumentu popisujícím historii Bank of England, který byl zveřejněn teprve před několika lety.
Něco málo přes šest tun, které zůstaly v trezorech Národní banky, Němci v červnu 1940 odvezli do Berlína. A v témže roce skočila v Německé říšské bance také přibližně tuna zlata, kterou disponovaly plzeňská Škodovka a brněnská Zbrojovka.
Ztráty ve výši 45,5 tuny
Celkové ztráty československého zlata během německé okupace byly po válce vyčísleny na téměř 45,5 tuny. Po válce bylo v Evropě vypátráno celkem 277 tun zlata ukradeného nacisty. Z toho 50 tun bylo získáno ze Švýcarska a sedm ze Švédska. V pátrání po nacistickém zlatu se pokračovalo až do roku 1974, kdy se celkové množství zlata k restituci podařilo zvýšit až na 336,5 tuny.
Československý požadavek byl tzv. Tripartitní komisí, která vznikla po válce, skoro celý uznán, ale vzhledem k nemožnosti naplnit zcela požadavky všech deseti zemí, které podaly žádost o navrácení zlata, bylo Československu v roce 1947 přiřčeno 24,5 tuny.
Menší část předválečného zlatého pokladu dostalo osvobozené Československo už krátce po válce – šlo o 6070 kilogramů zlata ve svatováclavských dukátech, ale situaci zkomplikoval nástup komunistů k moci v roce 1948. Jednání o navrácení zbylých téměř dvaceti tun zlata se tak táhla až do roku 1982, kdy za přísných bezpečnostních opatření přistály na ruzyňském letišti tři letouny TU-154 napěchované zlatem.
Mince a desetidolarovky
Do československých sejfů se tak mimo jiné vrátilo milión a půl zlatých mincí. A mezi nimi se objevily i dvě americké desetidolarovky z dob osídlování divokého západu s vysokou historickou hodnotou.
Po rozdělení Československa ale Česká národní banka (ČNB) většinu „zlatého pokladu“ v letech prodala v letech 1997-99 za průměrnou cenu 323 dolary za trojskou unci s odůvodněním, že „historický výnos z investování zlata zaostává za výnosy jiných investic“. Dnes, po necelých dvaceti letech později lze konstatovat, že cena jedné unce zlata je nyní o 1000 USD vyšší.
(luk)
