Na začátku tohoto příběhu stál také německý ekonom, bankéř a politik Hjalmar Schacht, jenž měl podíl na Hitlerově nástupu k moci, když se stal jedním z iniciátorů petice průmyslníků, která byla určená prezidentovi Hindenburgovi, a jež žádala Hitlerovo jmenování kancléřem.
V té době byl Schacht nejznámějším a nejuznávanějším německým finančníkem, protože v roce 1923 zlomil hyperinflaci v zemi, jednu z nejhorších v dějinách. Od března 1933 Schacht znovu působil jako šéf Říšské banky, v letech 1935 až 1937 byl ministrem hospodářství nacistické vlády a v letech 1937 až 1943 pak ministrem bez portfeje.
Ústředním bodem Schachtovy hospodářské politiky byla autarkie neboli naprostá soběstačnost. Během první světové války britská blokáda vyhladověla německý národ a nakonec ho porazila. Téměř půl milionu Němců v průběhu války zemřelo hlady.
To přimělo Berlín v roce 1917 obnovit ponorkovou válku v naději, že porazí spojence dříve, než se do války zapojí Američané. Tato ale strategie selhala. Neblahá zkušenost s blokádou zanechala v Němcích poválečné odhodlání již nikdy nebýt závislí na dovozu životně důležitých produktů z jiných zemí.
PSALI JSME: Rumunsko chce, aby mu Rusko vrátilo zlato z první světové války
Byl tu ale jen jeden problém. Příroda neobdařila Německo všemi životně důležitými produkty potřebnými pro jeho válečnou mašinérii. Bez nich by nacistická armáda byla jen pouhými vojáčky na hraní.
Německo sice mělo dostatek nekvalitní železné rudy na výrobu zbraní, ale chyběla mu vysoce kvalitní ocel používaná při výrobě tanků a bombardérů. Málo hodnotnou železnou rudu však bylo možné přeměnit kalením ocele na kvalitnější výrobek pomocí kovu známého jako wolfram.
Ten se dal koupit ve Španělsku a Portugalsku. (Do roku 1945 získalo Španělsko od Německa přibližně 123 tun zlata. Odhaduje se, že 72 % tohoto zlata bylo uloupeno nacisty v okupovaných zemích, pozn. aut.). „Portugalský wolfram se tehdy stal zásadní součástí německého zbrojního průmyslu,“ tvrdí historik a novinář Neill Lochery.
Někdejší portugalský diktátor António de Oliveira Salazar požadoval od nacistů platby ve zlatě, protože nechtěl, aby mu za wolfram platili v padělaných bankovkách. Podle Locheryho ale šlo o zlato ukradené zavražděným Židům. „Nové vyšetřování nabídne pozůstalým a příbuzným obětí holocaustu poslední šanci na spravedlnost,“ napsal Lochery ve Wall Street Journal už v roce 2014.
PSALI JSME: Díky zlatým rezervám Portugalsko zbohatlo
Německu také chyběla ropa pro pohon tanků a bombardérů. Němci zahájili úspěšný havarijní program výroby syntetické ropy, ale stále se jim nedařilo vyrábět potřebnou vysoce kvalitní ropu. Tu nakupovali převážně z Rumunska.
Dalším přírodním zdrojem potřebným pro vedení války, který Německu chyběl, byl chrom. Ten nakupovali v Turecku. Švédsko také dodávalo Němcům kuličková ložiska, další důležitý materiál. Těchto pět údajně neutrálních zemí nechtělo přijímat německé říšské marky jako platbu za válečné zboží, ale přijímaly zlato. A tak nacisté vykrádali centrální banky, protože tam bylo zlato.
První obětí nacistické agrese se na jaře 1938 stalo Rakousko. Rakouská centrální banka tehdy měla zhruba 100 tun zlata. To bylo téměř čtyřikrát více, než měli v té době Němci. Když jednotky wehrmachtu v sobotu 12. března ráno vpochodovaly do Vídně, dvě ozbrojená nacistická komanda dorazila do Rakouské centrální banky a odvezla rakouské zlato do Berlína.
Schacht, jemuž se přezdívalo Hitlerův pokladník, okamžitě odjel do Vídně, aby vedl nacistické převzetí rakouské centrální banky. Při slavnostní oslavě v jejím ústředí vedl zaměstnance ke slibu věrnosti Hitlerovi a požádal je, aby se k němu připojili „trojitým Sieg Heil našemu Vůdci“.
PSALI JSME: Účet číslo 17
Němci následně donutili rakouskou centrální banku převést dalších 5,7 tuny, které nechala poslat do Londýna do úschovy. Švýcarští bankéři hráli v těchto transakcích klíčovou roli, protože byli finančními prostředníky. Nacisté také požadovali, aby početná a bohatá vídeňská židovská komunita předala Berlínu 14,3 tuny svého soukromého zlata. Nečekaný zisk přišel v době, která byla pro nacisty klíčová.
V polovině roku 1938 byl Berlín z velké části kvůli programu zbrojení téměř bez deviz a zlata a byl by nucen omezit své válečné budování. Emil Puhl, který se stal viceprezidentem Říšské banky, 3. října 1938 ve své zprávě napsal: „Rychlé provedení vyzbrojování bylo možné pouze díky využití dostupného zlata, deviz z bývalé Říše a okamžitému získání rakouského zlata, zahraničních surovin a cenných rezerv cenných papírů.“
Když Němci později napadli další evropské země, jednou z jejich prvních zastávek byla vždy místní centrální banka. Poté, co se zahraniční centrální bankéři rychle dozvěděli, co se stalo v Rakousku, se zoufale snažili dostat zlato ze svých zemí.
Obvykle se slitky posílaly přes oceán do Kanady a Spojených států, kde byly dočasně uloženy v trezorech newyorské Federální rezervní banky na dolním Manhattanu, ale nakonec putovaly do Fort Knoxu. Dokonce i Vatikán tajně poslal do New Yorku téměř osm tun zlata.
PSALI JSME: V příbězích kolem nacistického zlata na sebe narážejí mýty a fakta
V nejtemnějších dnech bleskové války v květnu 1940 poslala britská centrální banka, Bank of England, přes Atlantik zamořený německými ponorkami 2 000 tun zlata. Toto množství zahrnovalo nejen britské zlato, ale také zlaté rezervy jiných zemí, které byly do té doby uloženy v Londýně. Kupodivu nebyla potopena ani jedna loď.
Poté, co nacisté v červnu 1941 napadli Sovětský svaz, Stalinovo politbyro odhlasovalo, že pošle vlakem své tři nejcennější statky na východní stranu Uralu, aby se nedostaly do Hitlerových rukou. Šlo o Leninovo nabalzamované tělo, umělecká díla leningradského muzea Ermitáž a 2 800 tun zlata.
Nacisté během druhé světové války ukořistili v Evropě zlato v hodnotě asi 600 milionů dolarů, které by dnes mělo hodnotu 19 miliard dolarů. To udrželo Hitlerovu válečnou mašinérii v chodu po dobu pěti let.
Na konci druhé světové války v roce 1945 měla Říšská banka v zásobě ještě téměř 300 tun, což bylo více, než na začátku konfliktu. Historikové tvrdí, že bez ukradeného zlata evropských centrálních bank, včetně československého, by byl Adolf Hitler bezvýznamným hráčem světových dějin.
PSALI JSME: Jak Československo přišlo o předválečný zlatý poklad
(luk)
