Převod se uskutečnil navzdory tomu, že britská vláda nechala zablokovat veškeré české majetky ve Velké Británii do 24 hodin od německé invaze do Československa 15. března 1939. A nyní je Bank of England v podobné situaci. O zlato tentokrát žádá socialistická revoluční vláda prezidenta Madura.
Počínaje rokem 1936 začala československá centrální banka stěhovat své zahraniční zásoby drahých kovů do Londýna. Ten pro ni byl jako centrum světového obchodu se vzácnými kovy klíčovým skladovacím místem. Stejně jako ostatní evropské centrální banky i Praha spravovala většinu svých zlatých a devizových rezerv prostřednictvím svých účtů v BIS.
Ta byla založena v roce 1930, aby poskytla mechanismus pro platby, odškodnění a vyrovnání válečných dluhů mezi centrálními bankami. Jednou z jejích klíčových služeb bylo vedení účtů v Londýně tak, aby skuteční vlastníci zůstávali vůči Bank of England anonymní.
BIS ve svém statutu přijala prohlášení o neutralitě s výjimkou bankovních operací, které by mohly přinést prospěch pouze jedné straně. Byla to však složitá pozice. V představenstvu byli zástupci zemí, jež byly mezi sebou ve válce. Navíc byla BIS ze stejných důvodů odříznuta od přímé komunikace s mnoha svými členy, což vedlo k řadě obtížných rozhodnutí.
Na německý povel
A tak se stalo, že BIS v březnu 1939 rozhodla provést příkaz přijatý od Národní banky Československé k převodu části jejích zlatých rezerv vedených na účtu BIS v Bank of England do německé Reichsbank. Přestože převodní příkaz byl vydán až několik dní po obsazení Prahy německými jednotkami a pod nátlakem.
S prvními německými vojáky přijeli do Prahy i úředníci Říšské banky, kteří zamířili rovnou do budovy centrální banky. Zaměstnanci Národní banky Československé však již v dopoledních hodinách upozornili Francii, Británii i BIS ve Švýcarsku, že veškeré následující příkazy k převodu zlata do Reichsbank budou jen pod nátlakem a měly by být ignorovány.
Varování obdržely Bank of England v Londýně a BIS v Basileji 18. března 1939. Když o dva dny později, Bank of England obdržela žádost o převod československého zlata na účet Říšské banky, její zaměstnanci to odmítli provést.
Spory o právo
Následovala série telefonních hovorů mezi Basilejí, Paříží a Londýnem, zda v očích švýcarského práva Národní banka československá po okupaci stále existuje a zda má BIS dál přijímat její pokyny. Výsledkem rokování bylo, že československá centrální banka existuje a její příkazy je třeba plnit. Takže další otázkou bylo, zda Bank of England české zlato podle instrukcí BIS skutečně vydá.
Přestože Bank of England neměla vědět, o čí zlato se na účtech BIS jedná, ukázalo se později, že to věděla. Převod z účtu č. 2 (Československo) na účet č. 17 (Německo) pak také provedla, i když o případu psal britský tisk, a dokonce se projednával i v parlamentu. Leč představitelé Bank of England s ohledem na bankovní tajemství tehdy tuto vědomost zapřeli i britskému premiérovi.
Nacistická banka získala československé zlato velmi rychle, už 21. března 1939. Prostřednictvím BIS jej pak Němci do deseti dnů vyměnili za hotovost.
„Bank of England, která v roce 1939 v případě československého zlata oslepla, by nyní v případě Venezuely mohla prozřít. Pokud ovšem venezuelské zlato Madurově socialistické vládě skutečně nevydá,“ pointuje zprávu server BullionVault.
(rek)
