Takřka třicet let se Ariane Golpirová a její partner Michael Dianda živí tím, že hledají a nalézají zlato. „Nekutáme v horách, ale rýžujeme v řekách,“ svěřila se německému nedělníku Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung.
V uplynulých desetiletích se dvojice zaměřila na dva regiony vzdálené od sebe tisíce kilometrů – na jihoamerický deštný prales a na džungli tichomořského ostrova Papua-Nová Guinea.
Při první expedici jí bylo 31 let a od té doby neuběhl jediný rok, aby se nevydala na dobrodružnou výpravu s otevřeným koncem. „Rok pro mě zpravidla začíná v březnu či v dubnu, kdy vyrážím za nejdražším kovem. Končím obvykle v září nebo v říjnu,“ vysvětluje.
Už dospěla do věku, kdy většina jejich vrstevnic pomýšlí na zlatokopecký důchod. „Přiznám se, že jsem o tom loni tak trochu zauvažovala,“ připouští u kávy v obývacím pokoji své 34leté dcery Gisy v Düsseldorfu.
Tuna rýže a 45 kilogramů léků
Ovšem nebývá to tak, že Ariane popadne batoh a je fuč. „Když nakupuji zásoby na expedici, je to skoro, jako kdybych se chystala do třicetileté války. Jezdím v malém náklaďáčku, protože pro tábor, odkud se budeme vydávat za zlatem, musím obstarat vše od A po Z.
Konkrétně jde o tunu rýže, 400 kilogramů cukru, 45 kilogramů léků, mouku, naftu a benzin. A tak dopravní vrtulník, který nás vysadí na půl roku do pralesa, bývá, jak se patří napěchovaný,“ říká k přípravám.
Abeceda v kanoi
Zlato, které objeví, končí většinou bohatých a zámožných sběratelů nuggetů či milovníků šperků. „Jeden dokáže třeba rok čekat na přesný tvar zlatého valounku, který se pak použije do jeho náramku,“ potvrzuje nároky zákazníků zlatokopka, jejíž hlavní odběratelkou zůstává dcera Gisa, která z nich už pět let vyrábí žádané zlaté šperky.
Ariane si vybavuje, jak Gisu, s jejímž otcem se rozešla, když jí byly tři roky, poprvé odhlásila ze školky a vzala ji do pralesů v Peru. „Ačkoli jsem se snažila promyslet a připravit úplně všechno do poslední podrobnosti, byla ve mně malá dušička. Ale zvládly jsme to, dokonce snadněji, než jsem si představovala,“ prozrazuje svůj příběh.
A Gisa nezapomněla, jak ji matka na výpravách učila: „Vidím to jako dnes: Sedím v kánoi a procvičuji si v bloku abecedu.“
(plk)
