Během následujících let zlaté zásoby doslova explodovaly. Vrcholu bylo nakonec dosaženo v roce 1968 s 4 034 tunami. Zatímco zlaté rezervy Bundesbank od počátku rychle rostly, soukromým osobám v Německu bylo v prvních deseti letech po skončení války stále zakázáno vlastnit zlato. Tento zákaz v Německu v různých podobách existoval od velké inflace v roce 1923 a trval až do května 1955.
Nová situace nastala v roce 1966, když centrální banky musely prodávat zlato, aby po vzájemné dohodě, jež měla zabránit výkyvům ceny zlata (London Gold Pool, pozn. aut.) uměle stabilizovaly cenu zlata na 35 dolarech za unci.
Dohromady tak centrální banky kvůli udržení této ceny prodaly kolem tří tisíc tun zlata. Zlaté rezervy Bundesbank se proto kolem roku 1970 stabilizovaly na zhruba 3 600 tunách. Z toho asi 740 tun bylo v roce 1979 převedeno do Evropského fondu pro měnovou spolupráci jako součást rezervy nové evropské měny.
PSALI JSME: Bundesbank vystavila svoje zlato
Německá centrální banka se také musela dlouho bránit tlaku sociální demokracie na prodej zlata. Jedním z častých argumentů byly enormní náklady na znovusjednocení Německa, ale padalo mnoho dalších důvodů k využití zlata – například vytvoření fondu pro ekonomiku a výzkum, financování obcí nebo náhrady škod po přírodních katastrofách, jako byla povodeň v roce 2002, která způsobila škody za téměř 12 miliard eur.
Bundesbank všem nápadům socialistů odolala, pouze souhlasila s tím, že bude každoročně poskytovat malé množství zlata na ražbu pamětních mincí. Tento prodej zlata zahájil tradici, která zajistila, že v posledních 22 letech odtéká z Bundesbank tři až 11 tun zlata ročně, které se často stěhuje do německých soukromých úspor.
Žádná veřejná diskuse však nebyla v historii německých zlatých rezerv tak intenzivní, jako otázka uložení národního pokladu. Zlato bylo v té době uschováno v trezorech centrálních bank v Paříži, Londýně a New Yorku a zpočátku i v Ottawě a Bernu. Ještě krátce před přelomem tisíciletí bylo v Německu pouze 77 tun zlata.
To se výrazně změnilo v letech 2000 a 2001, kdy Bundesbank v první vlně převedla přes 900 tun zlata z Bank of England do Frankfurtu. Nicméně 1 536 tun stále leželo v New Yorku, 374 tun v Banque de France v Paříži a něco málo přes 400 tun v Bank of England.
PSALI JSME: Bundesbank urychlila repatriaci zlata
V roce 2013 Bundesbank představila nový koncept depozitáře: 50 procent zlata má být uloženo ve Frankfurtu, 37 procent v New Yorku a 13 procent v Londýně. Původní plán dokončit návrat zlata do Německa do roku 2020 se podařilo splnit již v roce 2017. Část zlata byla během repatriace ve Švýcarsku přetavena na londýnský standard, kterého nyní dosahuje většina z 267 966 zlatých cihel Bundesbank v tržní hodnotě přes 184 miliard eur.
Hodnota je osmkrát vyšší než v roce 1999, kdy zlato stálo 252,80 dolaru za unci a kdy ostatní evropské centrální banky, jako například Belgie, Francie, Nizozemska, Rakouska, Velké Británie a Švýcarska, prodaly významné části svých zlatých rezerv.
„Jaké vážné politické diskuse bychom dnes v Německu vedli, kdyby Bundesbank – stejně jako její evropské protějšky – podlehla politickému tlaku a v letech 1997 až 2005 by prodávala zlato za nízké ceny, které tehdy panovaly. Skutečnost, že Bundesbank odolala, jí získává vysoký stupeň respektu u velké většiny Němců. Na každého z nich nyní připadá téměř 40 gramů ze zlatého pokladu státu,“ konstatuje ředitel poradenské firmy Fragold, uznávaný odborník na drahé kovy v německy mluvícím světě, Wolfgang Wrzesniok-Rossbach.
PSALI JSME: Kde se ukrývají zlaté poklady nejbohatších národů
(rek)
