„Uplynulé století bylo pro české bankovnictví plné zvratů a nepříznivých okolností, nadějí a pádů. Vlastně nejlepší časy zažívá až v posledních dvou desetiletích, kdy se stalo stabilizujícím článkem ekonomiky,“ uvedl výkonný ředitel České bankovní asociace Pavel Štěpánek.
Před sto lety fungovaly banky primárně na bázi individuálního či kolektivního spoření, kde byly vztahy s klienty postaveny ryze na osobním kontaktu. „Nyní je škála služeb velmi široká, od spoření, přes úvěry, až po investiční nebo pojistné produkty. Komunikace se vede hlavně elektronicky,“ řekl ČTK generální ředitel Raiffeisenbank Igor Vida. Myšlenka družstevní spolupráce i odkaz zakladatele Friedricha Wilhelma Raiffeisena je podle něj po celém světě stále uznávána.
Z pohledu vlastnictví prošel obor zásadními změnami. Za první republiky patřila část bank do českých rukou, v období komunismu vlastnil celou bankovní soustavu stát a v posledním dvacetiletí se takřka celý sektor přesunul do rukou zahraničních investorů, uvedl analytik České spořitelny Michal Skořepa.
Výraznou změnou prošla také spořitelní družstva. Od několika tisíců po roce 1918 až po dnešní hrstku, jejíž celková aktiva jsou proti velikosti tradičních bank zanedbatelná. Co se naopak podle Skořepy nezměnilo, je klíčový význam bankovního sektoru jakožto hlavního zdroje financování pro české hospodářství. Kromě relativně krátkých období krachů některých menších bank, jako třeba ve 20. a 90. letech minulého století, byly banky pro českou ekonomiku vždy zdrojem stability, a to například i v době celosvětové finanční krize před deseti lety, upozornil.
Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 země podle Štěpánka čelila složité poválečné ekonomické a finanční situaci. Poté, co se věci zlepšily a nastala léta prosperity, přišla velká krize, která zasáhla i banky. A když už se blýskalo na lepší časy, následoval pád do finančního marasmu po německé okupaci, dodal.
Další rána pro banky přišla v podobě znárodnění a zavedení sovětského modelu plánování a řízení ekonomiky. Velkou pohromou byla podle něj i peněžní reforma z roku 1953, která ožebračila široké vrstvy obyvatelstva a znamenala likvidaci posledních pozůstatků dřívějšího finančního systému.
Následovaly složité časy devadesátých let, kdy se bankovnictví potýkalo s důsledky státem řízené komunistické ekonomiky a přitom ještě bylo převážně svázáno předprivatizační pupeční šňůrou s podnikovou sférou, plnou kostlivců. „Neobešlo se to bez havárií a omylů, o čemž se bolestně přesvědčili třeba klienti zkrachovalých bank nebo kampeliček,“ podotkl šéf asociace.
Na konci roku 1918 v tehdejším Československu působila podle informací České národní banky jedna cedulová banka, která měla 25 filiálek a 60 podružných ústavů, 29 akciových obchodních bank, z nichž 27 bylo činných a dvě v likvidaci, šest zemských bank (tři hypoteční a tři komunální) a tři ústavy zástavních listů. Letos v pololetí v Česku působilo 46 bank.
Ohledně ostatních typů peněžních ústavů, zejména tzv. lidového peněžnictví, je situace mnohem složitější, neboť nebyla vedena žádná jejich souhrnná evidence. Jejich dohled byl rozptýlen po několika ministerských resortech. Ústavy lidového peněžnictví se dělily na několik typů, jež vyplývaly z jejich poslání a typu společenského vlastnictví. Na konci letošního června bylo v ČR kampeliček deset.
(ČTK)
