V Itálii je relativně nejvíc bankovních poboček v Evropě, a možná i na světě. Deník Financial Times doslova napsal, že „země je divoce přebankovaná. Má víc poboček, než kterákoli jiná země OECD“ (Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, členy je 35 nejrozvinutějších zemí světa, jež přijaly principy demokracie a tržního hospodářství – pozn. red.).
Finanční systém v Itálii je založen na vzájemných a družstevních bankách, které vznikaly zejména k podpoře místních ekonomik na úkor výše zisku. Tato struktura a nedostatek růstu, potlačily ve všech těchto bankách zisky metastázované nesplácenými úvěry.
Dlouhodobé nesnáze bank pramení z italské ekonomiky, která se stále ještě nedostala z poslední krize. Hrubý domácí produkt na hlavu je devět procent nižší než před krizí v roce 2007 a je poblíž úrovně před dvěma dekádami. Itálii nepomáhá ani stárnoucí populace a druhý nejvyšší veřejný dluh v Evropě, který činí přes 130 procent HDP.
Banky ztrácejí hodnotu i kredit
Podle italské centrální banky spravují domácí finanční ústavy problémové úvěry v objemu 360 miliard eur, z toho 200 miliard úvěrů toho nejhoršího druhu, tedy jen těžko vymahatelných. „To je obrovské číslo vzhledem k tomu, že ve vlastním kapitálu bankovního systému je účetně 225 miliard eur. To může podkopat kořeny systému. Banky jsou blízko tomu, aby praskla bublina velkoryse ohodnocovaných aktiv,“ varují Financial Times.
Itálie má osm bank, o kterých se ví, že jsou ve větší nebo menší míře v tísni. Je to Monte dei Paschi di Siena, nejstarší, a měřeno objemem aktiv, třetí největší banka Itálie. Dále středně velké banky Popolare di Vicenza, Veneto Banca a Carige a čtyři malé banky Banca Etruria, CariChieti, Banca delle Marche a CariFer. Kdysi prosperující Veneto se stává srdcem bankovní krize v Itálii.
„UniCredit, největší banka v zemi, hledá způsob jak navýšit kapitál o 13 miliard eur a Monte dei Paschi, nejvíc postižená mezi velkými bankami, plánuje vyřešit pětimiliardovou ztrátu z nedobytných pohledávek vydáním kmenových akcií a navýšením kapitálu. Ale tyto částky jsou v porovnání s potřebami systému malé. Nejhorší problémy se soustřeďují do menších bank. Pravděpodobnost, že budou zapotřebí další zásahy státu, je vysoká.“
Dosavadní snaha o nápravu škod zatím žádný obrat nepřinesla. Některé banky se spojily a vytvořily investiční fond Atlante, do kterého se 4,25 miliardy eur vstoupila i vláda. Ten měl absorbovat nedobytné úvěry. Atlante ale už vynaložil téměř všechny své prostředky, leč bez zásadního výsledku. Jediným řešením tak zůstává konsolidace celého odvětví s razantním snižováním nákladů a brutálním zavíráním poboček.
Krach oddaluje politika
Renziho vláda usiluje o tržní řešení, ale investoři se do italského bankovnictví až na výjimky neženou. Tím se ovšem problémy jen oddalují. Renzi se však brání restrukturalizaci podle nových unijních pravidel, kdy veškeré ztráty jdou na vrub akcionářů a klientů, což je v Itálii problém. Dluhopisy bank si tam koupily miliony drobných investorů. Ti už by poté, co ztratí své úspory, pro ambiciózního Renziho určitě v příštích volbách nehlasovali. V tom lepším případě. K bouření v ulicích nemají Italové nikdy daleko.
Italské banky navíc již dávno prodaly své stále méněcennější akcie, potažmo dluhy, svým maloobchodním zákazníkům jako atraktivní alternativu spořících produktů, což Financial Times označují za ostudnou praxi, která by nikde jinde nemohla projít. To znamená, že obyčejní Italové, mnozí v důchodu, již utrpěli ztráty v jednotkách miliard eur.
„Budou trpět mnohem víc, pokud vláda nezařídí robustní odškodnění klientů alespoň do určité úrovně. Evropská unie by měla prokázat flexibilitu při uplatňování svých pravidel a nechat na Itálii, jak bankovní systém ufinancuje. Na oplátku se Itálie musí zavázat k opatřením, jež přinutí banky se sloučit, zmenšit nebo rovnou potopit,“ míní londýnský deník, který se italskými bankami systematicky zabývá.
(rek)
