Byl jsem mezi těmi, kteří na počátku podporovali vytvoření monetární unie. Zastánci eura tehdy přicházeli ze dvou skupin. Ta první se domnívala, že euro, tak, jak bylo zavedeno, bude nakonec propadákem. Doufala ale, že vše půjde následně dát do pořádku. Ta druhá věřila, že systém je odolný a pevný, jednotlivé země se mu jen musí uzpůsobit. To by v tomto systému, který se velmi podobá zlatému standardu, znamenalo hlavně posun mezd a cen. Pokud dnes slýcháme názory, že euro nefunguje, neměli bychom to vnímat tak, že je třeba se eura zbavit. Tím bychom se dostali z deště pod okap. Bohužel monetární unie nefunguje, jak tedy z pasti ven?
Ptáte se, co s tím má do činění rozšíření EU? Problém tkví v rychlosti, jakou celý proces proběhl, a také s podmínkami, jež museli zájemci o vstup do unie splnit. Každá země má jen omezenou schopnost absorbovat uprchlíky a právě tak má EU pouze omezenou schopnost absorbovat nové členské země. Třináct nových členských zemí za pouhých deset let je zcela jistě nad možnosti unie.
Rozšiřování omezilo schopnost Evropy čelit šokům, a místo k integraci vedlo spíše k dezintegraci. A rozšíření také znamenalo, že země, které byly v EU, ale ne v eurozóně, se najednou dostaly do většiny. Takový posun přirozeně změnil celkové priority. Vzpomínám si, jak byla unie najednou posedlá konkurenceschopností měny, typickým problémem malých ekonomik. Debata se také zaměřila na hlasovací práva či ochranu minorit. Většina zástupců unie se naopak domnívala, že euro žádné změny nepotřebuje.
V době, o které hovořím, mohlo být poměrně lehké vytvořit bankovní unii. Když přišla krize, situace se změnila a pomoc bankám už byla úzce spojená s otázkou transferů. Optimisté by mohli tvrdit, že se to vyplatilo. Krize přicházejí a zase odcházejí, ale EU je tu stále. Můžeme se ale také ptát, proč bylo období od padesátých až po devadesátá léta stabilnější než poslední roky. Tehdy se o vnější bezpečnost staralo NATO, finanční (ne)stabilita riziko nepředstavovala, protože regulace byla velmi přísná. Když přišel ekonomický šok typu prudkého růstu inflace nebo cen ropy, byly ho jednotlivé země schopny absorbovat díky flexibilnímu měnovému kurzu.
Současná EU není institucionálně připravena se sama o sebe (v rozšířené verzi) dostatečně postarat. Její vůdcové tak zjevně nevládnou zdravým rozumem. Očekávejme proces pomalé dezintegrace, více jednostranných kroků jednotlivých evropských zemí, ochotu z unie vystoupit jako u Británie apod. Konec unie nebude formální a organizovaný. Spíše je reálný scénář pomalého rozkladu, na jehož konci nezbude v EU kámen na kameni.
Autor: Wolfgang Munchau, FT
