U Vatikánu, centra římsko-katolické církve, není třeba vysvětlovat proč, ale u knížectví na pomezí Francie a Itálie rozhodně stojí za vysvětlení, že muslimové v něm podle platné legislativy nemohou získat státní občanství a že mohou být jen obyvateli (rezidenty). Ale i to má své výhody – ekonomické, protože rezidenti tohoto daňového ráje ze svých příjmů neplatí žádné daně.
V Monaku není mešita, ale je v docházkové vzdálenosti v sousedním francouzském Beausoleil. To dříve bývalo součástí Monaka, dnes se mu přezdívá „noclehárna“, protože řada jeho obyvatel v knížectví pracuje.
Ale ani to, stát se daňovým (a o to tu jde především) rezidentem druhé nejmenší země v Evropě a současně státu s největší hustotou zalidnění na světě (na jednom kilometru čtverečním žije 19 tisíc lidí) a udržet si tento status, není jednoduché a finančně dostupné. Své by o tom mohl vyprávět třeba Ivo Rittig.
Miliony v bance a čistý rejstřík
Žadatel totiž musí kromě čistého trestního rejstříku složit nejméně milion eur v některé ze sedmdesáti v Monaku působících bank, aby prokázal, že je dostatečně bohatý na finančně náročný život v tomto městském státě.
A mít koupené anebo pronajaté bydlení. Monako je přitom nejdražším místem k bydlení na světě. V případě pořízení nemovitosti musí zájemce počítat s cenou nejméně 50 tisíc dolarů/eur za metr čtvereční (Londýn je o pětinu lacinější, Hong Kong téměř o polovic).
V nejluxusnější čtvrti městského státu, Monte Carlo, kde je i proslulé kasino, se však cena za metr klidně může vyšplhat i na dvojnásobek. Mimochodem – nejlacinější byt v Monaku s jednou ložnicí a jednou koupelnou, který aktuálně nabízí i tuzemská pobočka nadnárodní realitky Frank Knihgt, je k mání za cenu 3,6 mil. eur.
Alcatraz pro boháče
Další podmínkou je, že podle „stupně“ rezidentství je nutné zdržovat se v knížectví alespoň 90 dnů v roce. Ne náhodou proto americký herec Jack Nicholson ohodnotil Monako jako „Alcatraz pro boháče“. Je totiž tak malé, že jsem si z pohledu projíždějícího turisty kladl otázku, co bych tu ty tři měsíce v roce kromě utrácení peněz dělal…
Že monacké pozlátko brzy omrzí, poznala záhy řada celebrit. A tak si „odskakují“ pobývat třeba na sousední Francouzskou nebo Italskou riviéru a najímají si lidi na to, aby jim po dobu jejich nepřítomnosti chodili domů zapínat elektrické spotřebiče a pustit vodu. To aby se mohli jednou ročně vykázat úřadům účty za spotřebu elektřiny a vody a potvrdit tak, že v zemi opravdu bydleli.
Jeden ze tří milionářem
Monacké knížectví je tak bohaté, že v něm neexistuje žádná „chudinská čtvrť“ ani periferie. Traduje se, že jeden ze tří občanů Monaka (tzv. Monegasků) je jeden milionář. Podle těch nejstřízlivějších odhadů je v zemi na dva tisíce dolarových milionářů a na pět set miliardářů. Jiné statistiky uvádějí, že v zemi pobývají tři tisíce multimilionářů, tedy lidí s majetkem vyšším než deset milionů dolarů.
Kolik z nich je arabského, tureckého nebo íránského původu a muslimské víry, v žádné statistice nenajdete, ale dá se předpokládat, že se bude blížit třem stovkám. Jedním příkladem za všechny budiž výstřední miliardář Egypťan Mohammed al Fayed, jemuž Britové dvakrát odmítli udělit občanství, a tak si nejprve přesunul domicil na dva roky do Švýcarska, aby nakonec zakotvil v Monaku.
Historickou odbočkou budiž konstatování, že území dnešního Monaka Arabům, či přesněji řečeno Saracénům, po pádu římské říše nějaký čas patřilo. Až po nich se stali vládci tohoto území Grimaldiové, tehdy jedna z největších a nejbohatších janovských rodin, která získala svůj majetek díky křížovým výpravám proti muslimům do Svaté země. Kvůli Saracénům z města odešlo velké množství původních obyvatel, takže bylo nutné tuto oblast znovuosídlit. Motivací byla přidělená půda zdarma a osvobození od daní pro každého, kdo se rozhodl v Monaku žít.
Menšinou ve své zemi
Před měsícem v Monaku proběhlo sčítání lidu (koná se vždy nejméně jednou za deset let), takže zanedlouho budou dostupné údaje, které zpřesní vládní statistiky z letošního dubna, podle nichž v knížectví ke konci roku 2015 žilo 38 400 lidí, z toho 9050 Monegasků, z nichž asi šest tisíc má monacký cestovní pas. Potomci původních obyvatel a všichni ti, kdo získali monacké občanství, jsou tak menšinou ve své zemi. Největší národnostní skupinou v Monaku jsou Francouzi (tvoří téměř polovinu obyvatel), následovaní Italy (ti necelou šestinu) a dalšími asi 125 národnostmi.
Kvůli úzkému propojení Monaka s Francií mají Francouzi žijící v knížectví tu smůlu, že se na ně osvobození od placení daní nevztahuje. Přesněji řečeno na ty, kdo v Monaku nežili nejméně pět let před rokem 1962.
Pod neustálým dohledem
Až po návratu z Monaka jsem zjistil, že při vjezdu na území knížectví je každému autu automaticky zkontrolována registrační značka a okamžitě porovnána v policejní databázi. Policistů je v této maličké zemi něco přes pět set, takže na připadá jeden na sedmdesát obyvatel. Což je vedle milionářů opět největší hustota vzhledem k počtu lidí.
Policisté v modrobílých uniformách s tričkem pod košilí jsou ve městě vidět a jsou poměrně aktivní. Práci jim navíc usnadňuje to, že celé město je prošpikováno bezpečnostními kamerami, takže Monako má oprávněně pověst nejbezpečnějšího města na světě.
Před několika lety tu kriminalisté řešili několik loupeží, které skončily s dopadením gangu, který je měl na svědomí. A před dvěma lety velmi záhy odhalili strůjce úkladné vraždy monacké miliardářky a jejího osobního řidiče. Toť vše. Drogoví dealeři se tu do ulic neodváží a ministát údajně neláká k působení ani žádnou z mafií.
A ještě jednu věc si boháči a celebrity na Monaku pochvalují – nesmí tu fotit paparazziové.
Pavel Lukeš
