Zlato (oz) / USD
1 179,51
0,38 %
Zlato (oz) / CZK
26 677,78
0,01 %
EUR / USD
1,14
0,19 %
USD / CZK
22,62
0,37 %
Zlato
Zlatokopecká Austrálie objevila novou žílu – turisty

Je horko a dusno, rtuť teploměru se už v deset hodin dopoledne vyšplhala k číslu 39. Přesto na ulici Hannan Street 40 ve městečku Kalgoorlie lidé trpělivě čekají na turistický autobus. Míří k největšímu zlatému dolu Austrálie a čtvrtému ve světovém žebříčku: k Super Pitu.

Grand Hotel v městě duchů Kookynie. Reprofoto: Tripadvisor.com

Kalgoorlie, městečko na jihozápadě Austrálie, 600 kilometrů od Perthu, zůstává výchozím bodem Golden Quest Discovery Trial – 965 kilometrů dlouhé trasy plné legend, nenapodobitelných osudů šťastlivců i zoufalců, červeného písku, opuštěných měst duchů a obřích zlatých dolů.

„V Kalogoorlie žije třicet tisíc lidí a ročně si k nám najde cestu na 150 tisíc zvědavců. Bez těch druhých by už tady vůbec nic nezůstalo,“ říká reportéru listu Die Welt řidič autobusu, který se představil jen jako Matt.

Super Pit nepatří mezi drobečky: 3, 9 kilometru na délku, dva kilometry na šířku a se 620 metry hloubky by se do ní vešlo skoro deset petřínských rozhleden. Ještě dnes si tu na živobytí vydělává 1 100 zaměstnanců, přičemž třeba řidič náklaďáku si ročně za tvrdou dřinu přijde v přepočtu na 65 tisíc eur (1, 6 mil. korun).

Přitom zlatou horečku spustila do pohybu náhoda: V roce 1893 narazil irský přistěhovalec Paddy Hannan na zlatý valoun. Do kraje se okamžitě nahrnuly tisíce dychtivých a nedočkavých prospektorů, kteří štolami a šachtami provrtali zem jako švýcarský ementál.

Naděje na nuget umírá poslední

Kookynie dnes není ničím jiným než ukázkovým příkladem města duchů. „Zbylo tu jen pár duší,“ připouští Margaret Clarková, jež spolu s manželem provozuje Grand Hotel. Za honosným pojmenováním se skrývá nízký plochý domek z cihel, dřeva a plechu, kde se ubytovávají řidiči náklaďáků a horníci, kteří jsou na cestě. Hotel založený v roce 1902 skýtá vzadu osm pokojů a společné sprchy, a vepředu bar s vychlazeným, čepovaným pivem.

Clarkovi se netají tím, že turisty považují za požehnání. „Teď už přijíždějí také Američané, Číňani a Japonci. A to je nadějné, na nich se už dá stavět,“ podotýká Kevin Clark, jenž se odpoledne vrtá v jednom ze dvou svých harleyů, než se večer změní ve výtečného kuchaře.

Ora Banda je pro změnu hospoda na cestě uprostřed buše –  tedy plus motel a tábořiště. Provozuje ji Kiri Lucasová se svým třetím manželem a osmi dětmi. „Dlouho to šlo od deseti k pěti. S turisty se však věci lepší. Dobrý Bože, děkuji ti za ně,“ přiznává i ona. Ve volném čase početná rodina hledá zlato a nepochybuje o tom, že jednou, jednou –  jak jinak –  určitě narazí na obří nuget.

Kde začínal prezident

Gwalia, další opuštěný a chátrající shluk budov, datuje svůj konec do roku 1963, kdy provozovatelé zavřeli blízký důl. Vítr se tu prohání shlukem chatrčí z vlnitého plechu. Jejich předchůdce nechal postavit v roce 1898 Herbert Hoover.

„Předtím, než se stal 31. prezidentem USA, živil se tady jako 25letý jako manažer dolu,“ vypráví Gary Ross, jenž spolu s manželkou provozuje Hooverův dům. Toto muzeum věrně dokumentuje vzestup a pád zlatonosného kraje. „Zbohatlo možná pět procent zlatokopů. Pro zbytek zůstal jen sen,“ uzavírá Ross.

(plk)