Burzovně obchodované fondy, které se specializují na zlato, fungují začasté tak, že drahý kov ve velkém nakupují a pak jej drží v trezorech, situovaných ve Švýcarsku, Londýně nebo důmyslně rozmístěných po celém světě. Lidé, běžní smrtelníci, kteří do takového fondu investují, tak získávají určitý, odpovídající podíl na drženém zlatě. Mohou tak vydělávat na růstu ceny zlata, aniž by jej sami fyzicky vlastnili, a museli tak vydávat své vlastní peníze za jeho úschovu v trezoru, bance apod.
S veřejně obchodovanými fondy – a odtud plyne jejich název – se obchoduje na veřejných trzích, tedy na burzách, podobně jako třeba s akciemi firem. Tyto fondy řídi své investice dle algoritmu.
Dějinně rekordní objem zlata, který nyní dané fondy drží, je projevem strachu, který trhy po celém světě svírá v souvislosti s šířením koronavirové nákazy. Zlato je už po tisíciletí vnímáno jako pojistka pro těžké časy. V minulosti, po dlouhá a dlouhá staletí, si vždy dokázalo svoji hodnotu a kupní sílu udržet – na rozdíl od běžných peněz. Hodnotu si drželo navzdory válkám, hladomorům, moru či světovým pandemiím.
V loňském roce zlato zhodnotilo o zhruba dvacet procent. Stalo se jednou z nejvýnosnějších investic rok 2019. K úspěchu mu pomohla opětovně uvolňovaná měnová politika světově významných centrálních bank. Klíčovou nevýhodou zlata jako investice je totiž to, že nenese úrok, dividendu či třeba výnos z pronájmu jako nemovitost. Když však úroky v ekonomice v souvislosti s uvolněnou měnovou politikou centrálních bank klesají k nule, či dokonce pod ní, jedna z klíčových nevýhod zlata přestává být platná. Letošní šíření koronavirové nákazy pak sháňku po zlatu umocňuje právě proto, že se svět boji možné nevyzpytatelné pandemie.
Lukáš Kovanda
Autor je hlavní ekonom společnosti Czech Fund a spolupracovník redakce
(Redakčně upraveno)
