– Evropská měnová unie (EMU) byla vytvořena na základě Smlouvy o EU 1. ledna 1999, kdy 11 zemí unie začalo v bezhotovostním styku používat euro. O rok později (1. ledna 2000) převzala Evropská centrální banka (ECB) úlohy národních centrálních bank. Od 1. ledna 2002 byly v zemích EMU do oběhu uvedeny první bankovky a mince eura, které se po dva měsíce používaly současně s národními měnami. Jedinou měnou je euro v zemích EMU od 1. března 2002.
– EMU má 20 členů: zakládajícími členy jsou Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. Později přistoupily Řecko (leden 2001), Slovinsko (leden 2007), Kypr a Malta (oba leden 2008), Slovensko (leden 2009), Estonsko (leden 2011), Lotyšsko (leden 2014), Litva (leden 2015) a Chorvatsko (2023). Euro používá 349 milionů občanů EU.
– Euro používají i Kosovo, Černá Hora a na základě smluv s EU také Andorra, Monako, Vatikán a San Marino.
– Dánsko má takzvaný opt-out, což je trvalá výjimka z práva Evropské unie pro členský stát a k eurozóně se připojit nemusí. Zatím je součástí mechanismu směnných kurzů ERM-2, ve kterém země musí před přijetím eura strávit nejméně dva roky. Zavést jednoho dne euro by s výjimkou Dánska měly všechny členské země Evropské unie, tedy včetně České republiky. Praha ale dává opakovaně najevo, že s tímto krokem nebude spěchat. Také Bulharsko bylo společně s Chorvatskem v roce 2020 přijato do mechanismu směnných kurzů ERM-2. Bulharsko by mohlo vstoupit do eurozóny v lednu 2025.
– Pro vstup do eurozóny musí země EU splnit tzv. kritéria konvergence: mimo jiné deficit rozpočtu veřejných financí nižší než tři procenta hrubého domácího produktu (HDP), měna země ve směnném mechanismu ERM-2 či veřejný dluh maximálně 60 procent HDP. Tato pravidla a postihy za jejich nedodržování stanoví Pakt stability a růstu z roku 1997.
– Pravidla stanovená paktem stability většina zemí léta nedodržovala a místo vynucování disciplíny si státy rozšiřovaly možnosti jak se sankcím vyhnout. I samotné udělení pokuty bylo tak zdlouhavým procesem, že ještě nikdy nebyla udělena, a to přesto, že pravidla porušuje řada zemí EU. V důsledku světové finanční krize byla EU nucena pravidla zpřísnit – přijetím takzvaného Paktu rozpočtové kázně (též fiskální pakt).
– Fiskální pakt byl přijat na mimořádném summitu EU 30. ledna 2012; týž rok 2. března ho podepsalo 25 zemí EU, vyjma Británie, ČR a Chorvatska, jež tehdy ještě nebylo členem EU. V platnost vstoupil 1. ledna 2013. Česká vláda schválila přistoupení ČR k fiskálnímu paktu EU až 24. března 2014. Nejedná se o smlouvu, ale jen o mezivládní dohodu, platnou pro země eurozóny. Přistoupit k ní mohou i další země EU, jež ji budou muset dodržovat až s přijetím eura.
– Světová finanční krize donutila pět zemí EMU požádat unii o finanční pomoc. Jako první tak učinilo na jaře 2010 Řecko, jež se přitom do eurozóny dostalo díky zfalšovaným statistikám. Později o pomoc požádalo Irsko, Portugalsko, Španělsko a Kypr. Jako poslední opustilo záchranný program v roce 2021 Řecko.
– Kvůli finanční krizi EU zřídila několik překlenovacích fondů, jako jsou například Evropský fond finanční stability (EFSF) a Evropský stabilizační mechanismus (ESM). EFSF měl pomáhal chránit členy eurozóny před finanční nestabilitou, zejména před dluhovou krizí v eurozóně, a to tak, že zemím s problémy poskytoval finanční výpomoc. V roce 2012 byl nahrazen ESM. Ten je mezivládní organizací, jejímž smyslem je v případě nutnosti poskytnout pomoc zemím eurozóny, které se dostanou do finančních problémů.
– Brusel ovšem platnost paktu v roce 2020 pozastavil kvůli hospodářským dopadům pandemie nemoci covid-19 a jeho mimořádné uvolnění prodloužil do konce roku, zejména kvůli energetické krizi částečně způsobené válkou na Ukrajině. Tento měsíc ministři financí zemí Evropské unie dosáhli politické shody na reformě rozpočtových a dluhových pravidel bloku. Původní pravidla měla začít opět platit, většina členských států se k nim ale vracet nechce, a proto se nyní dojednávala pravidla nová. Proti sobě se ale postavily dvě skupiny států, sever včetně Německa, Nizozemska a také Česka, který prosazoval přísnější pravidla pro vysoce zadlužené, a jih, mimo jiné Itálie a Francie, který byl opačného názoru. Vyjednávání trvala dlouhé měsíce a Pakt stability a růstu byl několikrát přepracován. Zatím poslední kompromis říkal, že vysoce zadlužené země budou muset udržovat své roční deficity na úrovni zhruba 1,5 procenta HDP a každý rok snižovat dluh alespoň o jedno procento svého HDP. Na jaké kompromisní verzi se dnes nakonec státy shodly, zatím nebylo jasné.
– Od roku 2020 je stálým předsedou schůzek ministrů financů EMU, tzv. panem euro, irský politik Paschal Donohoe. V letech 2018-2020 byl předsedou Portugalec Mário Centeno, před ním tuto funkci zastával od ledna 2013 Nizozemec Jeroen Dijsselbloem a v letech 2005 – 2013 Jean-Claude Juncker. Před rokem 2005 řídil schůzky ministrů financí EMU vždy ministr financí země, která právě předsedala EU.
(ČTK)
