Čína provedla finanční tah, který vypadal, že může podkopat její vlastní pozici, ale místo toho vytvořil značné potíže pro USA. Byla tedy devalvace dobře provedený tah vůči dolaru, nebo jsou čínské orgány stejně bezradné jako jiné vlády?
Za pochopení toho, jak posoudit čínský přístup k celé záležitosti, můžeme vděčit Simonu Huntovi (Simon Hunt Strategic Services), který upozornil na projev generála a vojenského stratéga Qiao Lianga (Peoples Liberation Army – Čínská lidová osvobozenecká armáda) před šesti měsíci. Generál dává jasně najevo, že čínské vztahy se zahraničím jsou uskutečňovány prostřednictvím finančních, nikoli vojenských prostředků. Čína hraje „jemné tai-chi“ proti drzému boxu Ameriky. Je docela možné, že devalvace byla naplánována a načasována tak, aby podkopala americkou finanční pozici.
Tato možnost je přehlížena téměř všemi finančními komentátory, kteří jsou fixováni na splasknutí čínské úvěrové bubliny. To by byla velká krize, také pro západní ekonomiky, ale Číně by umožnila přerozdělit zdroje z ekonomicky starších průmyslových odvětví směrem k monumentálnímu kroku rozvoje nové asijské infrastruktury s příslibem lepšího rozvoje budoucích trhů.
Pokud jde o srpnovou devalvaci a tvrzení, že byla cílena ke zvýšení konkurenceschopnosti čínské měny, je příliš zjednodušující. Způsob, jak to analyzovat, je spíše že Čína spustila masivní revalvaci (protiklad devalvace) amerického dolaru. Toho se tiše zbavuje. Revalvací podkopává exporty USA a účinně přebírá kontrolu politiky úrokových sazeb z Fedu na sebe. Ukazuje, že Čína, nikoliv Amerika, nyní udává tempo globální ekonomice. General Qiao upozornil ve svém projevu na zajímavý aspekt: Čínský Alipay (systém plateb giganta Alibaba) realizoval za jediný den svátku čínského „Valentýna“ v listopadu loňského roku takový obrat prodejů, jako všechny americké on-line maloobchodní řetězce přes třídenní oslavy dne Díkůvzdání (Thanksgiving).
Vykonávat kontrolu nad měnou někoho jiného samo o sobě neznamená konec světa. Čína oslabila vyjednávací pozici svých dodavatelů surovin. Země velkých hráčů jako je Brazílie a Saúdská Arábie, očividně zažívají finanční chaos, díky svým závazkům k americké měně. Díky rozkolísanosti a volatilitě dolaru Čína využívá měnové disproporce mezi svým obchodem a jejím financování. A tlačí tak na dodavatele a prosazuje si příznivější smluvní podmínky k dodávkám.
Ano, zní to jako klišé, ale pro Čínu je to výborná „win-win“ situace. Svou první devalvací v polovině srpna spustila sérii událostí, která Číně umožnila začít se zbavovat enormních zásob dolaru na lepších kurzových úrovních a akumulovat suroviny, které potřebuje do budoucnosti. Čína buď měla velké štěstí, nebo důkladně analyzovala dopředu globální dolarové toky. Druhá varianta je mnohem pravděpodobnější.
General Qiao nám pomáhá z geostrategického hlediska odhalit a potvrdit, také teorii načasování začátku Finanční války. Mezinárodní měnový fond – MMF týden před devalvací rozhodl o nezahrnutí jüanu do společného koše silných měn, tzv. SDR. Jeví se, že až do září 2016. I přesto, že zde byly všechny náznaky, že je Čína kvalifikována (rozhodnutí bylo sepsáno překvapivě 4. srpna a následně oznámeno oficiálně v tiskové zprávě dne 25. srpna). Tento krok okamžitě zmrazil perspektivu jüanu na získání kýžené mezinárodní prodejnosti a prestiže (ve smyslu postbrettonwoodských dohod).
Není pochyb o tom, že MMF doufal, že díky odkladu zařazení jüanu o jeden rok uklidní své„američtí masters“ a že udrží Čínu na pomyslném SDR háčku o trochu déle. Místo toho to vypadá, že Čína začíná deklarovat názor, že stávající mezinárodní řád MMF a Světové banky pod americkou kontrolou dle Bretton Woods byl nepříjemně svazující a žádá si změn.
Realita je neúprosná. Čínas Ruskem jednoznačně dominují Asii, kde sídlí většina světové populace. Oba superstáty zajišťují také své další oblasti zájmu: Rusko ve východní Evropě a na Středním východě, Čína v jihovýchodní Asii. Lze očekávat, že po Sýrii bude Rusko podporovat zbytek svých ekonomických zájmů ve zbytku arabského světa v harmonii s asijskými trhy. Zatímco Čína se může spolehnout na svůj vliv a stmelení ekonomických zájmů v celé jihovýchodní Asii.
Čína a Rusko jsou hybnou sílou Šanghajské dohody o spolupráci (tzv. Shanghai Cooperation Agreement). Tento dobře zavedený vztah je v kontrastu s Dohodou o trans-tichomořském partnerství (tzv. TPP – Trans Pacific Partnership Agreement), formálně podepsanou teprve v říjnu 2015, a chápanou jako americká reakce na rostoucí ekonomickou sílu Číny. Prezident Obama sám prohlásil: „(…) nemůžeme připustit, aby země jako Čína stanovovala pravidla globální ekonomiky.“ Tato dohoda však nevstoupí v platnost po nějakou dobu, a jediný asijský národ, který ji podepsal, je Vietnam. Všichni ostatní, nepřekvapivě, zatím zůstávají stranou.
Proto se i přes dohodu TPP jeví, že Čína má obchodní vztahy s východní Asií pod palcem. Spojenectví s Čínou také, jak známo, pomohlo dát Putinovi sílu vyšachovat a přemanévrovat Ameriku a NATO na druhém konci kontinentu. Putin navštívil v říjnu v Paříži také A. Merkelovou a F. Hollanda, aby je poinformoval o Sýrii a Ukrajině. Pravděpodobně také, aby jim připomněl, kde spočívají jejich budoucí hospodářské zájmy…
Dokonce i Británie, jako jedna polovina „angloamerického zvláštního vztahu“, byla prvním outsiderem, který se připojil k nové Asijské investiční bance. (tzv. AIIB – Asian Infrastructure Investment Bank). Takže ve stejné době, kdy Americe dominující MMF odkládá začlenění jüanu do SDR, americká vojenská a finanční hegemonie očividně selhává.
Čína pravděpodobně rozehraje další kolo „tai-chi“ proti Americe a její měně a to dvěma způsoby. Může se dočasně zcela stáhnout z hlavních komoditních trhů a výrazně poškodit už tak poškozený ropný a břidlicový průmysl USA. A propadem průmyslových komodit způsobit obrovské ztráty západnímu bankovnímu systému. To by však mohlo být až příliš agresivní. Druhým a pravděpodobnějším případem je, že se Čína bude i nadále zbavovat svých zbývajících dolarových rezerv – ve formě amerických dluhopisů plus hotovosti – a bude je zpeněžovat za komodity. Tak, aby umožnila svým dodavatelům prostor k nadechnutí. Druhá varianta je samozřejmě více v souladu se zajišťováním strategických cílů Číny. Ostnem pro Ameriku však bude už dané rozhodnutí Číny, že do budoucnosti se surovinami bude obchodovat stále častěji v čínských jüanech. Poté, co se čínské dolarové rezervy sníží na skromnější úrovně.
Zda se Číně podaří kontrolovat externí událostí k jejímu prospěchu či nikoli, se stane tématem k diskuzi: Finanční a měnové války nezanechávají těla, jen řadu událostí k rozluštění historikům. Avšak s ohledem na očividný začátek konce americké vojenské a měnové hegemonie, bez ohledu na to, jakým kurzem se Čína rozhodne ubírat, začíná být zjevné, že Čína tlačí na již otevřené dveře.
Autorem je: Alasdair Macleod, www.financeandeconomics.org
