„V lednu 1993 bylo již po 14 dnech zřejmé, že česko-slovenská měnová unie je jen obtížně udržitelná s ohledem na devizovou spekulaci a odlišné ekonomické potřeby obou republik,“ řekl Michl. Za dva týdny od rozdělení Československa odplynulo z ČNB 43 procent devizových rezerv, vklady na účtech se přesouvaly ze slovenských do českých bank.
Podle Michla padlo klíčové rozhodnutí o konci měnové unie zřejmě 14. ledna 1993, kdy tehdejší guvernér ČNB Josef Tošovský dopisem oslovil českého premiéra Václava Klause. Po jednání se slovenskou stranou byl na konci ledna stanoven termín měnové odluky. Národní měny začaly platit 8. února, zpočátku ve formě okolkovaných československých bankovek.
„V průběhu odluky nedošlo k žádným mimořádným událostem, protože byla připravena precizně, s dostatečným časovým předstihem a lidé byli také mediálně připraveni. Pokud byla nějaká nervozita a fronty, pak jen na počátku a krátkodobě,“ řekl Michl. ČNB podle něj při odluce zaznamenala 135 padělaných kolků, zpravidla to byly nekvalitní fotokopie nebo snahy lepit kolky nižší hodnoty na bankovky vyšší hodnoty. „Je ale třeba dodat, že v této době se začal zvyšovat počet bankovek, hlavně dvacetikorun a padesátikorun, ze kterých byl stržen slovenský kolek,“ dodal guvernér.
Krátkodobou česko-slovenskou měnovou unii podle Michla nelze srovnávat s dnešní eurozónou. „Eurozóna je mnohem institucionalizovanější s ohledem na Evropskou centrální banku nalézající se v centru celé unie,“ zdůraznil. Členové rady guvernérů Evropské centrální banky navíc nerozhodují podle zájmů své země, ale podle zájmů celé EU.
Formální institucí česko-slovenské měnové unie byl Měnový výbor, ve kterém byli tři zástupci ČNB a tři zástupci Národní banky Slovenska. Jeho hlavním úkolem bylo rozhodovat o zajištění stability společné měny, měl se tedy zabývat například emisí bankovek, rozsahem úvěrů, pravidly likvidity, zúčtováním bank, obchodem se zahraničím a stanovováním minimálních úrokových sazeb.
Měnový výbor se měl scházet dvakrát měsíčně střídavě v Česku a na Slovensku, jednání se ale nakonec uskutečnila pouze dvě. „Vzhledem k tomu, že jen nedávno došlo k rozdělení Státní banky československé, věnovala se jednání Měnového výboru především dokončení procesu rozdělení, to znamená uzavření bilance, rozdělení jejích práv a závazků a vyskytujících se problémů v oblasti snižování devizových rezerv obou bank,“ podotkl Michl.
Při rozdělení SBČS byl její majetek rozdělen mezi českou a slovenskou centrální banku nejčastěji poměrem 2:1 s ohledem na počet obyvatel v obou nástupnických zemích. Rozdělení zlata a devizových rezerv byl především účetní proces. S ohledem na rozdělení zlata mezi úložiště v Praze a v Prešově ale vznikl po rozdělení státu problém, když v držení ČNB zůstalo o 4,1 tuny zlata víc, než jí náleželo. Česko v 90. letech zlato zadržovalo kvůli vymožení pohledávky 29 miliard korun za Národní bankou Slovenska. „K zaplacení pohledávky, která byla po celá 90. léta pokládána za obtížně vymahatelnou, nakonec nedošlo. Česká republika se nároku vzdala v roce 1999,“ řekl Michl.
Samotné provedení měnové odluky podle Michla znamenalo náklady 425,1 milionu korun. ČNB při odluce získala zkušenosti, které jsou využitelné i v současnosti. „Je to schopnost rychle zareagovat na měnící se situaci. Důležitá je důsledná mediální příprava, nepodceňovat vysvětlování kroků centrální banky veřejnosti,“ řekl Michl. Důležité podle něj je také vytvořit kvalitní metodiku, kterou potom už provádějí partneři, jako když ČNB stanovila základní směr odluky, ale nezasahovala do práce na nejnižší úrovni jejího provádění.
(ČTK)
