Tento týden jsme viděli mnohé vlády eurozóny, jak prodávají dluhopisy se zápornými výnosy, což je ekonomická anomálie, která nemá v racionálním světě místo ani obdobu. Dokonce ani někteří mainstreamoví ekonomové to nedokážou rozumově pobrat. Bohužel jsme díky neúnavnému úsilí centrálních bankéřů opustili hranice zdravého rozumu již dávno.
Krmíme monstrózně nabobtnalý dluh
Nejnovějším přírůstkem na seznam zemí, které si „vychutnávají“ záporné úrokové sazby, je Portugalsko. Ano, správně, Portugalsko, země, která před čtyřmi lety prodávala 12měsíční dluhopisy s průměrným výnosem 6 % uprostřed obav, zda jeho vláda dokáže uhradit svou monstrózní hromadu dluhů, je nyní schopna rozprodat €1.1 miliardy ve 12měsíčních dluhopisech s výnosem -0,06 %. Jinými slovy, pokud si investoři podrží dluhopisy do data splatnosti, budou skutečně financovat portugalskou vládu – vládu, která teď ještě nebyla zvolena – zato privilegium, že mohou vlastnit portugalský státní dluh.
A to navzdory skutečnosti, že Portugalsko má nejen vytrvale stagnující ekonomiku, ale také jeden z nejvyšších poměrů dluhu k HDP na celém světě. Po čtyřech letech takzvaných „úsporných opatření“ činí nyní v Portugalsku součet veřejného a soukromého dluhu ohromujících 530 % HDP, přičemž se očekává, že celková suma podnikových dluhopisů dosáhne až 240 % HDP.
Většina portugalského veřejného dluhu je v zahraničním vlastnictví, a ačkoli neexistují žádné spolehlivé údaje o tom, kdo přesně vlastní soukromý dluh, dalo by se vsadit na to, že to jsou (kromě lokálních bank) také především cizinci. Jinými slovy, těžce zapákovaný podnikový sektor v zemi sedí na hoře tikajících časovaných dluhových bomb.
Dokonce i ve srovnání s celkovým dluhem zkombinovaným ze všech ostatních vratkých ekonomik jižní Evropy, si Portugalsko pro sebe vzalo příliš velké sousto. Itálie má celkový poměr dluhu k HDP 369,5 % a ve Španělsku je to 418,3 %. Dokonce i Řecko, země, u nějž již lze jen stěží mluvit o „ekonomice“, má poměr dluhu k HDP 354 %, tedy významně nižší nežli Portugalsko.
Ale ani to neodradilo Portugalsko od toho, aby se připojilo k evropskému zdaleka ne exkluzivnímu aukčnímu klubu dlužníků „Pod hladinou nula“. Španělsko se přidalo 17. 11. poté, co prodalo €3,5 miliardy v 12měsíčních dluhopisech s výnosem -0,049 %. Takže člověk se může jen domnívat, jak dlouho to bude trvat, než řecká vláda reformovaných levičáků pošle formulář se svou žádostí o členství.
Není vláda, není problém?
Nic z toho by se nemělo dít. Opravdu, v paralelním vesmíru, kde nikdo nevynalezl kvantitativní uvolňování a politiku záporných úrokových sazeb, a hlavně kde se velkým bankám skutečně dovolí zkrachovat, by nás nic z těchto anomálií nepotkalo. Bohužel, v tomto vesmíru a v této realitě je tomu přesně naopak.
Snad nejvíce nepochopitelným aspektem na nakupování portugalského dluhu se záporným výnosem je fakt, že tato země nemá ani vládu, která by stála za řeč. V říjnových všeobecných volbách totiž žádná strana nezískala rozhodující většinu. A co víc: tato země zatím nemá hotov ani návrh státního rozpočtu na rok 2016.
Pokud má Portugalsko mít v dohledné době pořádnou vládu, je téměř jisté, že její kabinet bude složen ze zástupců levicových stran, které si již vysloužily od prezidenta země, Aníbala Cavaco Silvy, cejch „příliš nebezpečné pro mandát“.
Předtím, než se rozhodl, zda požádat o sestavení vlády socialistického vůdce Antonio Costu, Silva strávil minulých čtrnáct dní tak, jak už to dělají všichni politici, když jsou v úzkých – tj. konzultoval největší bankéře v zemi. Podle agentury Reuters se portugalští bankéři projevili jako opatrně optimističtí. Věřili, že jakákoli budoucí socialistická vláda se bude držet probíhající rozpočtové konsolidace, i když mezi investory zaznívaly obavy, že by se mohla dopouštět marnotratností.
„Pokud bude Antonio Costa jmenován příštím premiérem, jsem si jistý, že on a Socialistická strana bude vládnout potřebným smyslem pro odpovědnost, aby vedli zemi disciplinovaně a dokázali garantovat stabilitu finančního systému,“ řekl věčně optimistický exekutivní šéf Banco BPI (portugalské investiční banky) Fernando Ulrich.
„Jak nízko může ještě Mario Draghi jít?“
Dopadne to nejspíš tak, že prezident Silva nebude mít na výběr a bude muset jmenovat socialistu Costu premiérem. Teprve tehdy zjistíme, jak velkou mají koaliční strany ambici splnit své volební sliby a zvrátit úsporná opatření předchozí vlády – dlužno říci, že to jsou opatření, která ani o stupínek nezlepšila odstrašující trajektorii zadlužení státu, natož aby přivedla stagnující ekonomiku alespoň ke zdánlivému růstu: v posledním čtvrtletí roku Portugalsko mělo 0% růst navzdory přístupu k neomezenému množství dluhu.
Mezitím se investoři čím dál hlasitěji ptají: „Nuže, jak nízko může velmistr evropské finanční alchymie, Mario Draghi, ještě zajít?“ Odpověď na tuto otázku je nasnadě: „Ještě mnohem, mnohem níže.“ Panuje všeobecná shoda, že Evropská centrální banka na svém prosincovém zasedání představí nové kolo „stimulu“, tj. tištění peněz.
A to právě jen proto, aby vlády hluboce dysfunkčních ekonomik jako je Portugalsko a Španělsko byly schopny prodat svůj dluh zahraničním nebo tuzemským investorům, a to levněji než zdarma. V dnešní experimentální eurozóně se nedá říct, že by fundamenty hrály druhé housle; ve skutečnosti již raději odešly ze hry.
Passos Coelho, když ještě byl v premiérském křesle Portugalska, věděl, „co s tím.“ Zcela bez rozmyslu podepsal kontrakt na finanční „výpomoc“ ve výši 78miliard eur a upsal se tak plánu Troiky. Snížily se veřejné výdaje, zvýšily se daně, klesly mzdy, a řada veřejných firem a služeb byly privatizována, zatímco veřejný dluh se i nadále nafukoval. Teď přišel čas zúčtovat.
Autor: Don Quijones
Editor: Daniel Hron
Zdroje: Raging Bull-Shit, WolfStreet
