Globální finanční systém začíná být nebezpečně labilní a balancuje na hraně laviny bankrotů, která otestuje sociální a politickou stabilitu států.
„Situace je nyní horší než v roce 2007. V podstatě jsme vyčerpali všechnu munici na boj s recesemi,“ říká William White, předseda kontrolní komise OECD za Švýcarsko a bývalý hlavní ekonom Banky pro mezinárodní vypořádání (BIS).
„Součástí řešení krize po pádu Lehman Brothers byly i rozvojové trhy. Nyní jsou tyto trhy jen dalším problémem. .“
„Celkové zadlužení světa se za posledních osm let dále prohloubilo a dosáhlo takových úrovní, že se stává silným zdrojem globálních problémů,“ prohlásil White.
„Až přijde další recese, zjistíme, že velkou část těchto dluhů nebude nikdy možné splácet, natož zcela splatit. Bude to velmi nepříjemné pro všechny, kteří věří, že vlastní hodnotná aktiva.“
„Jedinou otázkou zůstává, zda se dokážeme podívat pravdě do očí a postavit se nevyhnutelnému s klidem, nebo zda vypuknou společenské nepokoje. Dluhové šílenství se datuje do období již zhruba před 5.000 let, do éry Sumerské říše.“
Velkým úkolem pro vlády zemí po celém světě bude zvládnout odpisy dluhů doprovázené obrovským sociálním a majetkovým přeskupením, a to bez politických bouří.
Pan White řekl, že evropští věřitelé se pravděpodobně budou muset vypořádat s ohromným odpisem dluhů a „sestřihem“ svých účtů. Evropské banky již nyní přiznávají nesplacené úvěry v hodnotě téměř biliónu dolarů. Jsou navíc silně exponované vůči rozvíjejícím se trhům a téměř jistě se provalí další množství špatných úvěrů, které dosud nikdo nepřiznal.
Evropské bankovnictví může vyžadovat tak nepředstavitelně velké množství dodatečného kapitálu. Nová pravidla o tzv. bail-inech evropských bank znamenají pro všechny vkladatele, kteří drží v bance více než 100.000 EUR, povinnou spoluúčast na záchraně svých bank.
Tato varování mají obzvlášť silný význam, jelikož pan White byl jedním z mála lidí v centrálním bankovnictví, který mezi lety 2005 až 2008 nahlas tvrdil, že bankovnictví v západní společnosti čeká kolaps, a že světová ekonomika tíhne k prudké krizi.
Ekonomický stimul z tištění peněza nulových úrokových sazeb, který po krizi Lehman Brothers rozjely velké centrální banky, se podle pana Whitea přelil do Asie a na rozvojové trhy. Tam nafoukl dluhové bubliny a způsobil silný nárůst dolarových půjček, které při volném toku kapitálu nebylo možné nijak kontrolovat.
Jako výsledek jsou nyní i tyto regiony až po krk v bahně. Celkový vládní a soukromý dluh se zde vyšplhal k rekordním hodnotám: 185 % HDP u rozvíjejících se zemí a 265 % HDP u členských zemí OECD. V obou případech se hodnoty dluhu zvýšily o 35 % ve srovnání s hodnotami z vrcholu ekonomického cyklu z roku 2007.
White je také hlavním autorem nedávné zprávy o budoucnosti postkrizového centrálního bankovnictví v rámci skupiny zemí G30. Podle něj nelze předpovědět spouštěč další krize, jelikož světová ekonomika již je zcela vykolejená a neodvratně míří ke kolapsu.
Čínské devalvace mají jednoznačně tendenci být nakažlivé. „Každá významná země se zúčastnila měnových válek, přestože tvrdily, že monetární uvolňování nemá nic společného se znehodnocováním měny vůči konkurenci. Tuto hru hráli všichni kromě Číny, která se připojila až nedávno. Je to hra s nulovým výsledným skóre a Čína by skutečně mohla zamíchat s jejím průběhem.
Pan White řekl, že kvantitativní uvolňování a politika levných peněz FEDu a dalších centrálních bank způsobila, že lidé již dnes utráceli své budoucí příjmy. Postupem času to však přešlo v toxickou závislost a ztrátu veškerých zábran. Budoucnost vás nakonec stejně dožene. „Už z principu nemůžete utrácet peníze, které ještě nemáte.“
Určitý nesoulad jsme mohli pozorovat už po krachu z roku 1987, když FED ve snaze zachránit „špatná“ aktiva napumpoval do ekonomiky příliš velký stimul. Regulátoři od té doby nechali každou další expanzi běžet svým tempem s předpokladem, že se bude uklízet až po tom, co se něco zaneřádí. Na každý šok reagovali rychle a účinně. Banka pro mezinárodní vypořádání (BIS) kritizovala tento postup s odůvodněním, že vede k tendenci opakovaně používat tištění peněz. Při každém dalším úvěrovém cyklu tak úrokové sazby klesly ještě hlouběji pod už tak nepřirozeně nízké úrokové sazby.
„Spoléhat se při řešení problémů s platební neschopností na centrální banky bylo vždycky nebezpečné. Je to cesta do problémů a nyní jsme zatlačeni do kouta.“ řekl White.
Problémy se ještě prohloubily, když se v devadesátých letech do světové ekonomiky náhle zapojila Čína a východní Evropa. Zaplavily svět levnou produkcí a způsobily tak pozitivní nákladový šok. Padající ceny spotřebního zboží zamaskovaly nástup enormní inflace cen reálných aktiv.
„Rozhodující politické orgány se na základě mnoha uklidňujících předpokladů nechaly ukolébat k nečinnosti. Tyto předpoklady se však dnes jeví jako liché. Věřilo se, že inflace je pod kontrolou. Vše vypadalo krásně.“
Při zpětném pohledu vidíme, že centrální banky měly nechat přirozeně proběhnout tuto neškodnou (a dočasnou) inflaci. Místo toho dofukováním dluhových bublin přivodily její zhoubnou variantu podobnou dluhové deflaci ze třicátých let.
Pan White říká, že se FED nyní ve snaze „vybruslit“ z důsledků kvantitativního uvolňování dostal do velmi složité situace. Bude obtížné přivést loď zpět ke správnému kurzu. „Je to dluhová past. Situace je tak špatná, že na ni neexistuje žádné správné řešení. Pokud zvednou sazby, bude to zlé. Pokud je nezvednou, celou situaci to jen umocní.“
Z této situace už není cesta ven. Pan White podotýká, že to může být pro vlády dobrý odrazový můstek k tomu, aby se přestaly spoléhat, že za ně centrální banky odvedou špinavou práci. Měly by se vrátit ke kontrole nad vlastními penězi a pomocí investicí do infrastruktury „zadělat“ na budoucí růst.
„Spoléhat se při řešení problémů s platební neschopností na centrální banky bylo vždycky nebezpečné, jelikož jediné, co mohou řešit, je nedostatek likvidity. Tohle je cesta do problémů a nyní jsme došli až do kouta, ze kterého není úniku,“ řekl White.
Medailonek prognostika: William White
William White je dlouholetým členem Banky pro mezinárodní vypořádání (BIS), přezdívané centrální banka centrálních bank. Působil v Bank of England a za svou 22 let dlouhou kariéru v Bank of Canada se vypracoval na zástupce guvernéra. Nyní působí jako předseda kontrolní komise OECD. Je známý tím, že si nebere servítky a jako jeden z mála lidí dokázal předpovědět nástup hypoteční krize. http://www.bis.org/about/biowrw.htm
Autor: Ambrose Evans-Pritchard
Zdroj: telegraph.co.uk
Editor: Jindřich Smítka
