Tak jako většina zemí Západu i Česko hradí u státního dluhu pouze úrok, nikoliv však jistinu. Státní dluhopisy s končící splatností se nahrazují novými, ale ve větším objemu. Klín se vyráží ještě větším klínem. Žijeme doslova ve vypůjčeném čase. Dělat nové dluhy na úhradu těch starých znamená, že stát se nachází v bankrotu.
Jediné vyjádření politiků k této věci znějí následovně:
– v dnešní době nízkých úrokových sazeb je financování pomocí dluhu výhodné, dělají to všechny zdravé firmy (o tom co se stane až skončí éra nízkých sazeb nikdo nepřemýšlí),
– musíme hasit akutní problémy způsobené minulými vládami (opačného politického znaménka), proto deficit,
– pracujeme na programu snižování dluhu (slibem nezarmoutíš),
– připravili jsme program snižování dluhu (pro nadcházející volební období, až nebudeme u moci; ať šetří jiní),
– z dluhu „vyrosteme“, prostřednictvím růstu HDP se jeho poměr k státnímu dluhu bude snižovat (poměry a statistiky nás „určitě“ zachrání),
– náš dluh nedosahuje ani úrovně stanovené maastrichtskými kritérii (jsou to ad hoc určená pravidla bez ekonomického fundamentu; ke stejně dobrým číslům dojdeme počítáním mraků na obloze),
– zdroje budou.
Jde o plané řeči, které mají odpoutat pozornost od podstaty problému. Dluhy totiž nezmizí „okecáváním“, účetními kouzly ani mávnutím kouzelného proutku. Jednoho škaredého dne nás všechny dostihnou.
Státy v průběhu nedávné krize rapidně zvýšily své zadlužení, aby mohly sanovat soukromé banky a udržet zdání, že hospodářství funguje. Centrální banky ze stejného důvodu stlačily úroky (cenu peněz) k nule a současně pustily od roku 2007 do oběhu přes 4 bilióny dolarů. Většina těchto prostředků naštěstí zůstala vázána uvnitř bank, ale pokud se v podobě úvěrů dostanou do ekonomiky, dojde k jejímu rozvratu. Představují tikající bombu. V původním významu slovo inflace znamenala růst peněžní zásoby. Ta fakticky již nastala a jde jen o to, kdy „vyrobené“ peníze začnou deformovat ceny.
Dnešní postup politiků a centrálních bankéřů připomíná počínání obsluhy reaktoru v Černobylu. Ta se v průběhu experimentu snažila odstraněním moderačních tyčí a ochran zvýšit jeho výkon, aniž věděla, jaké procesy uvnitř probíhají. I dnes chceme zvýšit výkon hospodářství „tiskem“ peněz, manipulací s jejich cenou a vršením veřejných i soukromých dluhů. Pro jistotu, aby se lidé nebránili, snaží se státní propagandisté vydávat růst cen za dobro a jejich pokles za zlo. Cílem je potlačit přirozené lidské instinkty vyvinuté za 4 tisíciletí soužití se státem a jím prováděným znehodnocováním peněz.
Účinek těchto masivních zásahů do ekonomiky se nedostavuje, varovné signály v podobě inflace zatím chybí, a tak politici dál „přitápí pod reaktorem“. Třeba tím, že Evropská centrální banka zahájila nákup cenných papírů sestavených z balíků komerčních úvěrů. Nezačala ale náhodou tato krize obchodováním s balíky bezcenných hypoték?
Současné státní dluhy jsou v režimu demokracie a za současné míry svobody nesplatitelné. Tečka. Nelze vyhrát volby s heslem Nic vám nedáme, výhody vám odebereme. Prostě lidé ke své škodě změnu nedovolí. Skutečné změny přichází samy, pod tlakem a lidé na jejich průběh nemají vliv.
Zoufalá státní opatření, jako celosvětového hledání daní ze zisku firem, (které nahradilo úvahy o zrušení této daně), nastupující zákazy hotovostních transakcí, přímé napojení státu na účetnictví firem, prolamování bankovního tajemství, nic z toho negativní trendy nezmění. Místo aby stát změnil své chování a začal šetřit, dochází k omezování lidské svobody.
Hypoteticky by měli státní zadlužování dávno ukončit bankéři. Stačilo by říci „král je nahý“, přesněji státní „cenné“ papíry jsou nebonitní a odmítáme s nimi obchodovat. Naneštěstí se nachází v zajetí kolektivního bludu a budou posouvat systém až na samotný okraj propasti. Ekonomická elita, která stála u vzniku hypoteční krize v roce 2007, opět osvědčuje slepotu k systémovým rizikům a stále provádí transakce s bezcennými státními dluhopisy za neexistující peníze.
Prostřednictvím opakovaného nakupování státních dluhopisů dávají bankéři prostředky svých klientů všanc státním bankrotářům a ještě tím udržují veřejnost ve zdání, že „král je oblečený“. Teoretici dovozují vysokou bonitu vládních cenných papírů z předpokladu, že stát za účelem jejich úhrady může zvýšit daně, provést znárodnění (tvrdší forma zdanění) nebo natisknout peníze. Právě tyto „jistoty“ však vytváří absolutní ekonomickou nejistotu. Vlastníka vládních dluhopisů, který je zároveň daňovým poplatníkem, může erár kdykoliv donutit zaplatit fakticky sám sobě. Stát však k zaplacení jeho dluhů přimět nelze, jeho majetek na rozdíl od firemního nepodléhá exekučnímu ani insolvenčnímu řízení.
Určitě nečekejme záchranu od politiků. Jsou ve vleku davu požadujícího „chléb a hry“. Otázkou tedy je, kdy a jak se na den D připravit. Jestli je to vůbec možné. Ekonomové již diskutují o plošném majetkovém zdanění. Stále je inspirativní vzor československé měnové „reformy“ roku 1953. V Evropě rostou extremistické strany jako Syriza v Řecku nebo PODEMOS ve Španělsku, které nepokrytě mluví o nutnosti restrukturalizovat státní i soukromé dluhy.
Nejpravděpodobnější se zdá scénář „samovolného“ rozpoutání hyperinflace v několika západních zemích současně, která povede k anulování závazků státu i soukromých dlužníků. Z růstu cen totiž politici mohou někoho obvinit, třeba spekulanty, panikáře a jiné temné síly. Můžeme si být jisti, že stejně jako v Argentině policie a armáda nebude střílet plynovými a gumovými granáty po politicích a centrálních bankéřích, tedy po skutečných pachatelích hyperinflace, ale po lidech domáhajících se svých úspor.
Je nejvyšší čas zahájit seznámit se ději rozpadu společnosti a státu, které probíhaly ve Výmarské republice, poválečném Maďarsku (jednalo se asi o nejvyšší inflaci všech dob. Nominální „hodnota“ známek se na ně nevešla a úřad musel vymýšlet nová slova. České známky jsou na tuto eventualitu připraveny, místo hodnoty je zde znak např. A, takže jestli se budou prodávat za 50.000 trilionů korun, nebude třeba tisknout nové nebo provádět přetisky nových nominálů.) Rovněž to platí o Argentině a současném Řecku. Nikoliv náledí, ale toto je téma pro Bezpečnostní radu státu, krizové a mobilizační plány.
Úvaha co dělat je spíše alegorií bezmoci než návodem, kterým bych se chtěl řídit. Zbavujme se papírových peněz výměnou za nemovitosti, zlato a diamanty. Neinvestujme do státních dluhopisů ani produktů, které jsou na nich založeny. Udržujme zásoby konzervovaného jídla, pití a dalších základních životních potřeb. Připravme se na přerušení dodávek plynu, vody a elektřiny. Zpevněme sklep, okna, vstupní dveře domu, nakupme ostnatý drát a pořiďme si zbrojní pas i zbraně. Pro případ útěku za hranice mějme připravený cestovní pas, listiny pro případ budoucích restitucí, pohodlné boty a batoh. Pokud někdo chce tvrdit, že jde o panikaření, ať odpoví na otázku: „Jak se zaplatí dnešní dluhy?“
Redigováno editory Zlato.cz (kh)
Autor: Vilém Barák
Zdroj: libinst.cz
