Z historie víme, že v roce 1953 se záměr nepodařil. Informace o podmínkách nadcházející devalvace a panika mezi obyvatelstvem se šířila jako stepní požár. Den před měnovou reformou musel požár hasit v rozhlasovém projevu i prezident republiky Antonín Zápotocký. Ubezpečil veřejnost, že následující den měnová reforma nebude. A byla. Kdo měl den před měnovou reformou na účtu naspořeno 10 000 Kčs, měl následující den jen 200 Kčs.
Když jde do tuhého, politici musí lhát
Je-li v sázce ekonomická stabilita státu, politici (i když to zní paradoxně) jsou dokonce povinni lhát. Pokud by prezident republiky týden před měnovou reformu oznámil národu pravdu, tj. že příští týden se budou vyměňovat staré peníze za nové v poměru 1:50, nastal by ve státě chaos. Lidé by vzali banky útokem. Poté by vzali útokem i obchody, aby za budoucí bezcenné papírky nakoupili to, co je potřebné k přežití a časem podléhá znehodnocení (chléb, vejce, benzín, atd.), nebo i to, co zkáze nepodléhá a uchová si kupní sílu na delší dobu (nemovitosti, zlato, stříbro, umělecké sbírky, atd.). Obchodníci by okamžitě zvedli ceny o stovky nebo tisíce procent (nebudou přece přijímat papírky, které budou za týden bezcenné). Pokud by zvýšení cen bylo úředně zakázáno, obchodníci by na týden stáhli zboží z prodejních pultů. V obou případech by výsledkem byly prázdné obchody a ekonomický chod státu by se okamžitě zastavil. Bezpečnostní situace by v důsledku pouličních nepokojů zkolabovala. Docházelo by k rabování a ničení majetku.
Ústavní činitelé jsou tedy povinni myslet dopředu a zajistit, aby k takovým událostem nedocházelo. Třeba i milosrdnou lží
Měnová reforma v roce 1993 (oddělení české koruny od koruny Československé) byla utajena mnohem lépe. Oficiální dokument o zahájení přípravy měnové reformy, do kterého jsem měl možnost nahlédnout, nesl datum roku 1991. Ke spolupráci na měnové reformě jsem byl přizván přibližně 5 měsíců před jejím provedením. Její vyhlášení 15.1.1993 ke dni 1. 2. 1993 bylo pro veřejnost dokonalým překvapením.
Měnová reforma v EU
Měnová reforma v eurozóně zůstane až do dne jejího vyhlášení tou nejpřísněji utajovanou informací. Její ekonomické následky budou totiž o několik řádů vyšší, než byly dopady měnové reformy provedené na území České a Slovenské republiky.
Obecně se rozhodnutí o provedení měnové reformy činí mezi několika vysoce postavenými osobnostmi, které jsou kompetentní v měnových záležitostech. V každé jednotlivé zemi nepřesáhne tento počet 5-7 osob. Mezi těmito osobami nemusí být nutně ani všichni nejvyšší ústavní činitelé včetně prezidenta republiky (panovníka v monarchiích), předsedy parlamentu apod.
Poté se v rámci přípravy na mimořádné (krizové) situace vypracuje plán technického zabezpečení. Např. příprava software, vytištění náhradní měny, náčrt doplňkových legislativních a organizačních opatření, např. uzavření hranic, vypnutí bankomatů a pozastavení elektronického platebního styku. Legislativní „pokrytí“ je obvykle předem obsaženo v zákonech o mimořádných situacích formou zmocňovacích kompetencí pro vybrané osoby.
Pak stačí jen „zmáčknout tlačítko“, tj. učinit nevyhnutelné politické rozhodnutí a oznámení veřejnosti. Organizačně je možné hlavní část měnové reformy uskutečnit v průběhu několika dní, např. v době prodloužených víkendů (sobota, neděle, státní svátek).
Pokud se proces týká několika zemí eurozóny, probíhá příprava na národní úrovni samostatně. Politické rozhodnutí („zmáčknutí tlačítka“) se uskuteční při osobním setkání reprezentantů jednotlivých států.
Příprava na změnu
Rozhodnutí Německa připravit se po technické stránce na vystoupení z eurozóny padlo zřejmě již po pádu americké investiční banky Lehman Brothers. „Technická“ příprava na měnovou reformu byla na jaře 2010 v plném proudu. Byly otevřeny dvě nové státní tiskárny cenin, kapacita pro tisk peněz se více než ztrojnásobila, výroba papíru určeného k tisku bankovek a výroba kovových ochranných proužků na bankovky se ztrojnásobila.
Od roku 2010 se v Německu vytváří silné informační pole (podvědomá příprava veřejného mínění na měnovou reformu), které nadále posiluje. Účtenky v německých obchodech a restauracích uváděly do konce roku 2009 pouze údaj v EUR. V období únor-duben 2010 se na všech účtenkách v Německu objevil i nový údaj, přepočet na německou marku. Více než polovina Němců požaduje návrat k marce a jejich počet v čase roste.
Severní eurozóna
Od roku 2012 se čeká jen na záminku pro nepříjemné politické rozhodnutí. Ekonomický efekt z eura a eurozóny byl zatím pro Německo, Holandsko, Rakousko, Belgii i Lucembursko stále velmi výhodný. Situace ve finančním sektoru eurozóny je však alarmující (viz. evropská legislativa umožňující konfiskaci vkladů v bankách, platná v EU od 1. 1. 2016). Proto je nutno mít připravený plán pro vznik optimální alternativní měnové zóny. Od roku 2010 nese označení „severní euro (zóna)“. Již 3. 5. 2010 sdělil prezident ČR Václav Klaus pro týdeník euro, že by souhlasil se vstupem ČR do optimální měnové zóny (Německo, Rakousko, Holandsko).
Malý Schengen
Jak jsem již uvedl, podmínkou měnové reformy je uzavření hranic a dočasné přerušení elektronického platebního styku. Aby bylo uzavření hranic legální, musí být nejdříve připraven plán na uzavření hranic budoucí „severní euro-zóny“. A tím má být „malý Schengen“ (Německo, Holandsko, Rakousko, Belgii i Lucembursko). Mediálně jej západní politici zdůvodňují odporem států Visegrádské 4 přijímat migranty. Proč je tedy z „malého Schengenu“ vyňata Francie, Itálie, Řecko, Španělsko, Portugalsko, Finsko a Slovinsko, které odpor proti migrantům oficiálně nemanifestují? Odpověď je jednoduchá.
Nejde o migranty, ale o měnovou zónu.
A do ní ekonomicky „nepasují“ státy jižní Evropy, které navíc nejsou schopné zabránit přílivu migrantů. Slovinsko sice postavilo plot, ale do eurozóny se dostalo s pomocí zfalšovaných statistických dat. Ve Francii se zase schyluje k vítězství pravicových i levicových stran odmítajících současnou politiku Evropské komise v oblasti měnové, hospodářské, zahraničně-politické, kulturní i imigrační politiky.
Přijetí České republiky, Dánska a Finska je „plánováno“ až ve druhé etapě. Nemusíme být jasnovidci, abychom si dokázali představit, že podmínkou přijetí nových členů (tj. „severní euro-zóny“) bude nově spojováno s odsouhlasením trvalého mechanizmu pro přerozdělování migrantů v rámci „malého Schengenu“.
