Mezinárodní měnový fond a zlato
Během fungování Brettonwoodského měnového systému množství zlata v rezervách fondu narůstalo. Po skončení směnitelnosti dolaru za zlato a přechodu Mezinárodního měnového fondu ze zlata na SDR nastal pokles v jeho zlatých rezervách na úroveň, která se pak neměnila po více než 30 let.
MMF získával během fungování Brettonwoodského měnového systému zlato čtyřmi způsoby:
jako součást splacených kvót (25 % z celkových kvót bylo splaceno právě ve zlatě)
z plateb poplatků (úroky z úvěrů byly zpravidla placeny ve zlatě)
z prodeje měn (pokud země chtěly směnit své měny, činily tak skrze Mezinárodní měnový fond tak, že mu prodaly zlato, za které pak obdržely požadované měny)
z předčasně splacených úvěrů (ty mohly být splaceny jedině ve zlatě)
Oficiálně skončila role zlata v mezinárodním měnovém systému v dubu 1978, kdy ho v rámci MMF nahradila platební jednotka SDR. Navíc došlo v té době k omezení operací a transakcí fondu ve zlatě. To se změnilo až v roce 2009, kdy bylo na základě dohod centrálních bank o zlatě fondu umožněno prodávat zlato ze svých rezerv.
Mezinárodní měnový fond se rozhodl prodat 1/8 svého zlata, tedy 403,3 tun (12,97 milionů uncí). Prodej začal v roce 2009, a to nejprve centrálním bankám. Zlato získaly centrální banky Indie (212 tun), Mauricia (2 tuny) a Srí Lanky (10 tun). V roce 2010 pak fond začal zlato prodávat také na trhu, kde prodal 191,3 tun. Zároveň od něj v témže roce nakoupila zlato ve výši 10 tun centrální banka Bangladéše.
Třetí část se dočtete zde: Centrální banky a problémový případ Indie
Autor: ČNB – Iveta Polášková, editor: Daniel Hron
