Riziko rozpadu eurozóny po prvním kole – vítězném pro středového kandidáta na francouzského prezidenta Emmanuela Macrona – bledne. Burziáni jásají a nejen evropské akciové trhy rostou.
Neúprosný ekonomický cyklus ale běží dál a jeho pravidelnost nelze popírat do nekonečna. Co jde nahoru, musí jednou dolů. Pod záplavou levných peněz, které do oběhu stále uvolňují některé významné centrální banky, roste většina segmentů ekonomik.
Již delší dobu se však ukazují trhliny v tomto, na pohled bytelném, ekonomickém růstu. Základní suroviny jsou „ukazatelem zdraví“ světové ekonomiky. S expanzivním ekonomickým cyklem by jejich ceny měly růst na vlně nadšené poptávky, ale místo toho klesají.
Cena železné rudy je už od poloviny roku 2012 v dlouhodobém sestupném trendu. Obdobně je na tom měď či ropa, kterou před dalším pádem částečně zachraňuje snad jen koordinované omezování těžby. Ceny těchto surovin se sice v posledních měsících mírně vzpamatovaly, ale na stabilní růst to nevypadá.
Rekordní zadlužení
Podle Mezinárodního měnového fondu dosáhlo v loňském roce celosvětové zadlužení nebankovních subjektů historicky nejvyšší hodnoty na úrovni 152 bilionů amerických dolarů. V porovnání s ekonomickým výstupem zemí odpovídá tato částka opět rekordním 225 % jejich HDP. Oproti roku 2002 však zadlužení vzrostlo o varovných 200 %. I přes mírný pokles dluhů následkem poslední hypoteční krize z roku 2008 však celosvětové zadlužení setrvale roste.
Porovnání zadlužení a hospodářského výstupu však skrývá zákeřný detail. Procentuální zadlužení se drží na uzdě jen dokud rostou ceny. Jakmile se však cenová hladina sníží, například následkem neochoty ekonomických subjektů nadále nakupovat nemovitosti na dluh, může to dojít k prudkému nárůstu procentuálního zadlužení v poměru k HDP.
Éra rostoucích úrokových sazeb
Hrubý domácí produkt však již dlouho pokulhává. Dokud jde zadlužení ruku v ruce s hospodářským růstem, je vše v pořádku. Vyšší příjmy totiž umožňují dluhy bezpečně splácet. Současná situace však představuje kombinaci již nyní vysokého a stále rostoucího zadlužení a přinejmenším pozvolného růstu.
Blíží se však doba tzv. normalizace monetární politiky a centrální banky o růstu úrokových sazeb již otevřeně mluví. Americká centrální banka své základní úrokové sazby již dokonce zvedla na 1 % a v nastaveném růstovém kurzu hodlá nadále pokračovat.
Je však třeba si položit otázku, jak budou dlužníci splácet své dluhy při pozvolném růstu a rostoucích sazbách. Budou své dluhy schopni splácet, když základní sazby dosáhnout procent tří, pěti nebo sedmi?
Nulové či nízké úroky mají navíc neblahý vliv na lidské rozhodování a vidina snadných zisků investory posledních osm let vedla k neefektivní alokaci kapitálu. Investovalo se pak třeba i tam, odkud se při vyšším úročení nemusejí vložené prostředky už nikdy vrátit. Od určité výše úrokových sazeb se celý dluhem hnaný ekonomický systém pravděpodobně začne otřásat v základech. Vyšší splátky vytáhnout z kapes spotřebitelů, firem, investorů i vlád dodatečné peníze. Nemluvě to o tom, že při vyšších sazbách dosáhne na půjčku či refinancování stále méně subjektů.
Historická zkušenost
Historická zkušenost však jasně naznačuje, že po úvěrovém rozmachu, přichází dluhová konsolidace provázená obvykle nepříjemným poklesem prosperity. Jakmile začne ubývat dostupných peněz, logicky dojde ke zpomalování hospodářství a poklesu ochoty spotřebitelů i firem utrácet a investovat.
Růstový ekonomický cyklus trval v historickém průměru sedm let. Ten současný brzy započne rok devátý. Zdali jednotlivé země tvořící společně světovou ekonomiku zvládnou v dohledné době ustát nápor vysokých úrokových sazeb, však ukáže až čas.
Jindřich Smítka
