Novináři ve financích se živí bezmyšlenkovitou recyklací názorů druhých lidí, čehož můžete snadno využít. Pravidla hry jsou jednoduchá: víme, že makroekonomie je od A až do Z vybájená fikce, proto je zábavnou výzvou ji ideově rozložit. Začněte větu citátem dotyčného, např. „Minulý týden jste napsal, že…“. Dotazovaný se tak nebude moci efektivně bránit, a odhalí ve vás všetečku až po druhé či třetí otázce.
1. Jak hodláte zlepšit ekonomický výhled, když měnová politika ničí bohatství lidí devalvací jejich výdělků a úspor?
Centrální bankéři vždy ochotně hájí údajné přednosti tištění peněz, ale nikdy nepřiznají, za jakou cenu. Politici se při otázce budou snažit vykroutit, že monetární politika spadá do sféry působnosti centrálních bank. A vy je můžete dorazit argumentem, že Lenin, Keynes i Friedman se shodli, že znehodnocování peněz masově ničí bohatství lidí.
Argument ve prospěch devalvace razí ideu, že pomocí nižších úrokových sazeb přiměje systém lidi k lidi utrácení na úkor spoření. Nesmí se to však natáhnout donekonečna, což se stalo.
2. Proč si myslíte, že kontinuální růstu celkové cenové hladiny umožňuje invertovat běžný vztah mezi nabídkou a poptávkou?
Jednoduchá teorie nám říká, že vyšší ceny poptávku snižují, zatímco nižší ceny ji budou stimulovat. Pro důkaz nemusíte jít dále nežli do elektroniky a datového průmyslu. Obchodníci častou se slevou nabízí produkt, aby se jej snáze zbavili. Zmatek z cenotvorby ještě podtrhává nedávná reakce ekonomů na pokles cen energií.
Ekonomika se snadno snaží hájit neexistujícími čísly. S takovou byste za chvíli mohlí jako faktor v ekonomice počítat s přírodními duchy nebo živočišnými pudy. A o tom je další rozkladná otázka.
3. Co jsou to „přírodní duchové“ a jak se dají změřit?
Na duchy či pudové záležitosti se odkazujeme, pokud mluvíme o něčem nevyzpytatelném, např. o důvěře spotřebitelů. Nicméně, pohyb „ducha“ může např. znamenat odklon preferencí spíše k nákupu zboží a utrácení hotovosti, což je obvykle poháněno rostoucí obavou z klesající kupní síly peněz (nikoli spotřebitelskou chamtivostí). To však vede k nekontrolovatelné cenové inflaci, a pokud by politikové uspěli v oficiálním uznání „přírodního ducha“, výsledek by bylo nemožné kontrolovat, pokud bychom tedy nechtěli zvyšovat úrokové sazby až na úroveň destruktivní pro ekonomiku. Vyčíslit pudové chování/ducha přírody rovněž nelze. Ekonomicky vzato je to pomýlený koncept.
Přírodní duchové vždy byla oblíbená nálepka pro fenomény, které se vzpírají kvantifikaci a modelům. A koneckonců si díky nim můžeme připustit, že celkově matematický přístup k ekonomice je od základů vadný.
4. Všeobecně se věří, že slabší měna stimuluje produkci. Pokud je to ale pravda, jak je možné, že se Německo a Japonsko v poválečných letech vyprofilovaly jako nejsilnější ekonomiky, přestože jejich měny soustavně rostly?
Zatímco se německá a japonská ekonomika úspěšně rozvíjela, Británie aktivně oslabovala libru, znehodnocoval se francouzský frank a italská lira padala – v rámci konkurečního boje měn. Důsledky pro devalvující byly velmi zhoubné. K tomu přidejme, že od té doby, co Japonsko po finanční krizi v 90. letech realizovalo agresivní keynesiánskou ekonomiku, to šlo s japonskou ekonomikou od desíti k pěti. Je čas navždy rozmetat tento mýtus a rovnou rozbít i víru v intervence.
5. Historie vládních zásahů do ekonomiky jasně ukazuje, že intervence obvykle končívají nezdarem. Proč vlády i nadále podporují intervence, když existují tak pádné důkazy proti?
Od centrálních bankéřů a ekonomů na výplatnici vlády se očekává, že tyto malé „nesrovnalosti“ přehlédnou. Naopak odpůrce intervencí se snaží vlády umlčet. Zpravidla se hájí tím, že prostý lid přece nemůžou vystavit brutální realitě trhů. Takže se vraťme k bodu 1, neboť již víme, že na prostý lid bankéři zvysoka… kašlou.
6. Rozdíl mezi národním socialismem (fašismem) a komunismem je ten, že zatímco první kontroluje lid regulacemi, ten druhý konfiskuje jejich majetky. A dělá si vláda vůbec těžkou hlavu z toho, že vykonává hospodářskou politiku po vzoru fašistů?
Tato otázka zabírá zejména na levicové novináře. Když Tony Blair v roce 1990 nastupoval do úřadu, britská Labour Party zrušila článek 4 britské ústavy, v němž se zavazovala získávat pro stát výrobní prostředky. Od toho momentu britský socialismus lačně přijal dříve „fašistickou“ politiku státních regulací. Labouristé se dostali k moci a možná proto se ani jeden jediný komentátor nad regulacemi nepozastavil.
7. Říkáte, že jste socialista, a přesto pohrdáte komunismem. Není socialismus jen mírnější formou komunismu?
Kořen tohoto problému byla tkví v přístupu socialistů k státnímu rozpočtu. Je historicky dokázáno, že stát nikdy nedokázal efektivně řídit výrobu a ceny. Socialisté si rádi myslí, že zjevné selhání státní kontroly za komunismu se na modernímu socialismus nevztahuje. Obvykle argumentují tím, že se moderní socialismus zakládá na křesťanské etice a nemá nic společného s bezbožným etatismem (https://cs.wikipedia.org/wiki/Etatismus) Lenina a strýčka Maa. Bohužel přehlíží ten fakt, že jediný problémem všech vlád je vládní intervence na trhu.
8. Keynesiánští ekonomové věří, že deficit je nutný, aby se volné trhy rozproudily, když začnou selhávat. Pokud je třeba deficitními výdaji nadopovat volné trhy, když jde do tuhého, proč to není vhodné i jindy?
K deficitním výdajům se téměř vždy sahá, pokud se snažíme vyžehlit následky dřívějších politických chyb, které obvykle pochází ze stran centrálních bank, když předtím spustily kreditový boom. Jistě, možná zní rozumně, že se zamezí nucenému propouštění pracovníků v době recesí, ale tento stav jen umožní chybám se naakumulovat a pak udeřit s větší silou. Otázka odhalí, že pro deficitní výdaje vlastně neexistuje žádné ospravedlnění, krom ryze politického.
A nakonec přichází otázka všech otázek:
9. Pokud jsou symptomy jasného úpadku ekonomiky tak zjevné, jak to, že si jich žádný makroekonom předem nevšiml?
Přesně tuto otázku položila královna Alžběta renomovaným profesorům na London School of Economics. Ptala se na signály finanční krize v roce 2008. Královna je královna a tak skupina předních britských ekonomů zasedla k diskusnímu stolu a o SEDM (!) měsíců později odpověděla na její otázku:
„Rozsah rizikových výpočtů ohledně krizí se nejčastěji limituje na jisté výseče finanční reality. Oslovujeme nejlepší matematické mozky u nás i v zahraničí. Avšak i oni často mají tendenci ztratit ze zřetele širší makroekonomické souvislosti. „
Jedná se tedy o veřejné přiznání, že jsou makroekonomové slepí. Že de facto vůbec nejsou makro.
Autorem je Alasdair Macleod z portálu GoldMoney.com
Editor: Daniel Hron
