Po skončení první světové války byla nicméně role zlatého standardu významně omezena. Ve 30. letech 20.století začaly centrální banky zlatý kov ve svých rezervách redukovat a postupně své zlaté standardy rušily. Zlato se do mezinárodního měnového systému navrátilo po druhé světové válce jako stěžejní bod Brettonwoodského měnového systému, v rámci něhož bylo úzce spjato s americkým dolarem, na který pak byly navázány další měny. Role zlata však skončila po uzavření tzv. zlatého okna vsrpnu roku 1971, jímž byla zrušena směnitelnost dolaru za zlato. Zlato si nicméně udrželo významnou pozici v devizových rezervách některých centrálních bank navzdory tomu, že nenese úrok a jeho uskladnění je nákladné.
Kromě historických a reputačních důvodů je v současnosti využíváno k redukci systematického rizika finančního systému, zejména pak k posílení bankovního systému a zvýšení likvidity na finančních trzích (World Gold Council, 2015b).
Mimo centrální banky zahrnují zlato do svých portfolií především konzervativní investoři. Všeobecně je pak pro svou vzácnost a trvanlivost vnímáno jako důležitý uchovatel hodnoty. Obzvláště patrné je toto vnímání zlata v některých zemích Asie, kde lidé často nemají důvěru ve stát, banky a dnešní „nekryté“ peníze.
Centrální banky a zlato
Centrální banky jsou stále největším držitelem zlatých zásob. Ke konci roku 2014 držely zhruba 30 900 tun zlata, tedy asi 1/5 veškerého zlata, které kdy bylo vytěženo. Nejvíce zlata je koncentrováno ve vyspělých zemích západní Evropy a Severní Ameriky. Jedná se o pozůstatek po zlatém standardu z minulého století. Značnou zásobou zlata disponuje také Mezinárodní měnový fond (rovněž dědictví po Brettonwoodském systému).
Historicky největším držitelem zlata jsou Spojené státy americké. V popředí držby zlatých rezerv jsou však podle uvedených údajů také Německo a Francie. Významné množství vlastní také Mezinárodní měnový fond, a to přes 3 000 tun. Největší množství zlata prodala mezi lety 2000 a 2015 centrální banka Švýcarska, největším nakupujícím pak byla čínská centrální banka.
Čína či Rusko začaly výrazně kumulovat zlato ve svých rezervách. Ročně shromažďují mezi 100 a 200 tunami této komodity. Jejich cílem je tzv. de-dolarizace světové ekonomiky a zavedení nového měnového uspořádání. Obě země by rády podložily své měny zlatem. Dále pak shromažďují zlato země jako Kazachstán, Ukrajina či Bělorusko. Téměř 50 % světové poptávky po zlatě vychází z Číny a Indie. Čína zároveň těží nejvíce zlata na světě, za ní následuje Austrálie a Rusko.
Trh se zlatem v režii centrálních bank je velmi specifický. V minulosti docházelo při nekoordinovaných prodejích k prudkým cenovým výkyvům. Více stability a transparentnosti přinesly až dohody o zlatě (Central Bank Gold Agreement), kterými se centrální banky řídí od roku 1999. Dohody jsou prospěšné pro všechny účastníky trhu – producenty, průmyslníky, investory, spotřebitele i centrální banky. Limitují objem zlata, které mohou centrální banky prodat za jeden rok, a jsou v pětiletých intervalech revidovány. Dohody v sobě zahrnují několik na sebe navazujících principů. Základním přínosem je, že prodeje zlata nyní probíhají koordinovaně. Evropská centrální banka navíc na základě těchto dohod stanovila centrálním bankám eurozóny povinnost udržovat 15 % devizových rezerv ve zlatě. Poslední dohoda z roku 2014 pak potvrdila předchozí stanovené principy a centrální banky v ní stvrdily, že v následujících pěti letech neplánují prodej většího množství zlata (World Gold Council, 2015a)
(Druhý díl najdete na stránkách Zlato.cz) – ZDE.
Autor: ČNB – Iveta Polášková, editor: Daniel Hron
